ECLI:CZ:US:2012:2.US.1251.12.1
sp. zn. II. ÚS 1251/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Jančou, advokátem, se sídlem Mikulášské nám. 11, 326 00 Plzeň, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2012, č. j. 51 Co 474/2011-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v rámci něho pak zejména došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2012, č. j. 51 Co 474/2011-95, v řízení o zvýšení výživného a zrušení vyživovací povinnosti výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že vyživovací povinnost žalované (matky žalobce) vůči žalobci (stěžovateli) ve výši 3.000 Kč měsíčně se zvyšuje toliko do 31. května 2010; ve zbytku výrok I. potvrdil. Ve výroku II. o zrušení vyživovací povinnosti, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že tato se zrušuje od 1. června 2010; ve zbytku jej opět potvrdil. Ve výroku o dlužném výživném za období 1. ledna 2010 do 31. května 2010 změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že dlužné výživné je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 31. srpna 2012. Vzájemný návrh žalované o zrušení výživného změnil jen tak, že se zamítá za dobu od 30. dubna 2010 do 31. května 2010. Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel při rozhodování ze shodného skutkového stavu jako soud prvního stupně, přičemž přihlédl zejména k tomu, že žalobce ukončil studium na střední škole až ve věku 23 let, kdy dne 18. května 2010 složil maturitní zkoušku. Tvrzení žalobce, že v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně, byl studentem vysoké školy, ačkoliv jím již fakticky nebyl a před odvolacím soudem tvrdil, že tomu tak bylo z důvodu dlouhodobé nemoci, považoval odvolací soud za nevěrohodné, přičemž z pohledu odvolacího soudu se jednalo o tvrzení nové, které nelze v odvolacím řízení uplatnit. Jednání žalobce tak odvolací soud v situaci, kdy žalobce nestuduje a současně požaduje po rodiči výživné ve výši 3.000 Kč, zhodnotil jako jednání v rozporu s dobrými mravy.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě polemizuje s argumentem, že ve 23 letech je schopen si na své životní náklady vydělávat, ale zároveň je již příliš starý, aby započal se studiem na vysoké škole. Dále namítá nepravdivost odůvodnění odvolacího soudu ohledně tvrzení, že je studentem. Rovněž nesouhlasí s tvrzením, že by ukončil studium ve věku 23 let, když k odmaturování došlo ve věku 22 let. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se zabýval argumenty a tvrzeními, které žalovaná mohla vznést již v řízení před soudem prvního stupně (zejména tvrzení o nedostatečném doložení studia na vysoké škole), avšak na druhé straně stěžovateli odepřel uplatnit nová tvrzení, čímž došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poměrně stručně, a povětšinou bez jakékoliv významné argumentace, natož pak argumentace ústavněprávní, pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a odůvodněním, které provedl odvolací soud (jedná se zejména o námitky ve vztahu ke tvrzením ohledně studia a doby jeho ukončení). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
6. V dané věci postavil odvolací soud svoje rozhodnutí na tom, že stěžovatel je ve věku, kdy je schopen zabezpečit živobytí sám a v době rozhodování odvolacího soudu žádnou školu nestudoval, takže jeho žádost o zvýšení výživného je v rozporu s dobrými mravy. K otázce studia provedl dokazování (potvrzením Západočeské univerzity), přičemž stěžovatel dostal možnost se k provedeným důkazům vyjádřit. V tomto není možné spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž tak tvrzené porušení rovnosti účastníků, které mělo spočívat v tom, že žalované bylo umožněno předestřít v odvolacím řízení nová tvrzení (např. týkající se doložení studia a způsobu jeho ukončení) a stěžovateli nikoliv, se nezakládá na pravdě. Tvrzení a důkazy o studiu byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem pouze doplněny dalším opačným potvrzením o studiu, přičemž ke vzájemnému rozporu těchto důkazů se stěžovatel mohl vyjádřit, což také učinil. Na základě těchto důkazů dospěl odvolací soud k závěru o nevěrohodnosti stěžovatelových tvrzení rozporu stěžovatelova jednání s dobrými mravy.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu