ECLI:CZ:US:2012:2.US.1263.12.1
sp. zn. II. ÚS 1263/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 146/2011 ze dne 14. června 2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 27/2009 ze dne 27. října 2010, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 6. dubna 2012 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení v záhlaví označeného usnesení (nesprávně označeného jako rozsudek) odvolacího soudu. Jím bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestnými činy neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249 a odst. 2 trestního zákoníku a útisku podle §237 trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců, a bylo mu uloženo zaplatit poškozeným část náhrady škody s tím, že se zbytkem svého nároku byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může ústavní stížností zabývat meritorně, je vždy nejprve povinen přezkoumat, zda jsou k tomu splněny všechny formální předpoklady.
3. Jak bylo shora vyloženo, byla ústavní stížnost označena tak, že směřuje toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu a stejně zněl i petit. Na druhé straně v ústavní stížnosti se ovšem uvádí, že je rovněž namířena proti rozsudku soudu prvního stupně. I argumentace je namířena rovněž proti němu. Včasnost podání ústavní stížnosti pak je odvíjena od usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 37/2012-22 ze dne 24. ledna 2012, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Konečně k ústavní stížnosti byly připojeny kopie všech jmenovaných rozhodnutí a k podání ústavní stížnosti proti všem těmto rozhodnutím byla udělena i plná moc. Nebylo tedy zcela zřejmé, proti jakému či jakým rozhodnutím ústavní stížnost přesně směřuje. Proto byl stěžovatel skrze svého zástupce vyzván, aby v tomto směru ústavní stížnost upřesnil.
4. Podáním ze dne 25. června 2012 stěžovatel upřesnil, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo po tomto upřesnění ústavní stížností nedotčeno.
5. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vytrvale zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti, coby procesního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Z tohoto principu subsidiarity mimo jiné vyplývá, že je zásadně nezbytné, aby bylo ústavní stížností napadáno rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, který stěžovateli poskytuje zákon, a který stěžovatel skutečně využil. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Jak bylo shora zmíněno, posledním procesním prostředkem k ochraně práva bylo v posuzovaném případě dovolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 37/2012-22 ze dne 24. ledna 2012. Toto rozhodnutí však nebylo stěžovatelem napadeno, ačkoliv byl stěžovatel k upřesnění ústavní stížnosti Ústavním soudem v daném směru vyzván.
7. Ústavní soud ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj