ECLI:CZ:US:2012:2.US.1290.12.1
sp. zn. II. ÚS 1290/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Janou Payne, advokátkou se sídlem Ovocný trh 1096/8, 117 19 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 69 ICm 1476/2010-98 ze dne 11. března 2011, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 102 VSPH 82/2011 - 170 ze dne 19. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ustanovení čl. 13 Úmluvy, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným soudním aktům ústavní stížností, aniž vyčerpal všechny relevantní procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze dovolání (viz str. 3 bod II ústavní stížnosti), o němž Nejvyšší soud dosud nerozhodl. Své rozhodnutí napadnout citovaná soudní rozhodnutí současně i ústavní stížností vysvětluje tím, že "současná právní úprava přípustnosti dovolání umožňuje, aby nastal případ, kdy dovolací soud neshledá dovolání důvodným (zamítnutí dovolání), avšak lhůta pro podání ústavní stížnosti v takovém případě plyne již od doručení Rozsudku II" (tj. rozsudku odvolacího soudu - pozn. ÚS). V takovém případě se prý výjimka upravená v ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, neuplatní a následně podaná ústavní stížnost by mohla být považována za opožděnou. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že je dán prostor pro podání ústavní stížnosti současně s dovoláním.
Ústavní soud je však nucen konstatovat, že v souladu se svou ustálenou judikaturou již nevyčkává rozhodnutí dovolacího soudu o podaném mimořádném opravném prostředku, který může z důvodů záležejících na jeho uvážení odmítnout jako návrh nepřípustný, nýbrž ústavní stížnosti v takovém případě odmítá pro nepřípustnost jako návrhy předčasně podané (blíže k tomu viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 376 bod 12 a s. 378 bod 18). Rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy dovolací soud o podaném opravném prostředku teprve rozhoduje, by bylo v příkrém rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti. Za daných okolností tak nelze ústavní stížnost podrobit meritornímu přezkumu. Ústavní soud však považuje za vhodné poznamenat, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatel zbaven práva obrátit se na Ústavní soud v případě, že Nejvyšší soud jeho námitky nevyslyší.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj