ECLI:CZ:US:2012:2.US.1301.12.1
sp. zn. II. ÚS 1301/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 676/16, 460 01 Liberec IV- Perštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 839/2011-93 ze dne 11. ledna 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 292/2010-68 ze dne 29. září 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 79/2009-37 ze dne 11. prosince 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11, čl. 26 odst. 1 a 2 i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). K porušení těchto ústavně zaručených práv mělo dle mínění stěžovatele dojít nedostatečnou ochranou jeho majetku obecnými soudy v rámci řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Dílčí porušení svého ústavně zaručeného práva k vlastnictví spatřuje stěžovatel v nepřihlédnutí obecnými soudy k nezákonnému rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj č. j. 95/06-K 734/03 ze dne 28. listopadu 2003, jímž mu bylo nařízeno zredukovat objem porážených dobytčích jednotek plynoucí z kolaudačního rozhodnutí vydaného v prosinci 1998, a sice za předpokladu zachování provozních podmínek pro řádnou kolaudaci objektu z roku 1998. Obecné soudy nezákonnost postupu krajské veterinární správy nezjistily a nedeklarovaly tak vznik odpovědnosti za škodu, která stěžovateli údajně rozhodnutím správního orgánu vznikla.
Dále stěžovatel vytýká obecným soudům nerespektování jeho práva svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost zaručeného čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, když se cítí být fakticky omezen v realizaci tohoto základního práva zejména uložením povinnosti zdržet se výkonu podnikatelské činnosti v původním rozsahu, ač ta prý splňovala všechny zákonem i kolaudačním rozhodnutím požadované standardy.
V neposlední řadě stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů, jež v rámci civilního řízení o náhradu škody proklamovaly svou nepříslušnost k přezkumu napadeného rozhodnutí správního orgánu, v důsledku čehož tak prý neoprávněně upustily od dalšího projednání návrhu žalobce v plném rozsahu. Předestřenou argumentací pak stěžovatel poukazuje na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že uplatňovaný nárok na náhradu škody ve výši 15 000 000 byl v prvním stupni zamítnut shora označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1. Soud prvního stupně konstatoval, že úřední postup a následné rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj je zcela v souladu s právními předpisy, jimiž je upravená činnost tohoto správního orgánu při výkonu jemu svěřené veřejné moci, jmenovitě ve shodě s §49 odst. 1 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění účinném ke dni 26. června 2004, dále s §9 odst. 1 vyhlášky č. 202/2003 Sb., o veterinárních požadavcích na čerstvé maso, mleté maso, masné polotovary a masné výrobky, ve znění účinném ke dni 25. dubna 2004, a současně též i s právem Evropských společenství v případech a za podmínek stanovených prováděcími právními předpisy, zmírňující výjimky z veterinárních požadavků stanovených na zdraví zvířat a jeho ochranu, na živočišné produkty a na uspořádání a vybavení podniků.
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně shledal postup Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj zcela v souladu s uvedenými právními předpisy s poukazem na prokázané přesné a úplné zjištění skutkového stavu provedeného zejména prostřednictvím znaleckého posudku, přičemž nebyla stěžovateli odňata možnost se řízení účastnit a navrhovat tak další důkazní prostředky, popřípadě se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřovat. Obvodní soud se taktéž vyslovil ke své pravomoci k přezkumu náležitostí procesního postupu správního orgánu. Současně konstatoval, že stěžovatel není oprávněn domáhat se náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť nutným předpokladem pro vznik takového nároku je ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 vzpomínaného zákona č. 82/1998 Sb. zrušení nebo změna předmětného aktu. Soud poukázal na to, že předmětné rozhodnutí tohoto správního orgánu č. j. 95/03-K-734/03 ze dne 28. listopadu 2003 nebylo stěžovatelem napadeno žádným opravným prostředkem, sám se mu dobrovolně podřídil, přičemž stěžovatel si byl zcela vědom relevantní právní úpravy, když sám tvrdil, že nevyužil žádný z opravných prostředků s ohledem na absenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a samotným rozhodnutím.
Stěžovatel dle nalézacího soudu rovněž tvrdil, že mu škoda vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávným úředním postupem se však dle soudu rozumí rozpor postupu orgánu s objektivně stanovenými pravidly pro vymezení jeho činnosti, jakož i úkonů provedených při rozhodování, byť se toto porušení projeví na výsledku samotné rozhodovací činnosti, tj. v obsahu aktu vydaného orgánem. Soud prvé stolice uzavřel, že nesprávný úřední postup spočívá ve vadách, jež nemají bezprostřední dopad na obsah rozhodnutí dotčeného orgánu, ať již rozporné provádění úkonů vedlo k jeho vydání či nikoli. Připustil přitom, že za předpokladu, kdy se nespránost daného postupu odrazí v obsahu předmětného rozhodnutí, nelze kvalifikovat vznik odpovědnosti jinak nežli odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přičemž odkázal na odbornou literaturu i judikaturu Nejvyššího soudu.
O odvolání stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil, když se ztotožnil se závěry soudu obvodního, zejména v tom směru, že zde absentuje předpoklad pro vznik odpovědnosti, a tím i nároku na stěžovatelem požadovanou náhradu škody.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, přičemž jeho přípustnost spatřoval v zásadním významu otázky po její právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud shledal návrh nepřípustným, pročež dovolání v souladu s §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Ve svém odůvodnění se přesto vypořádal s namítaným nesprávným rozhodnutím ve věci a ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Nejvyšší soud tak neshledal existenci nároku na náhradu škody způsobenou správním orgánem, jelikož obecné soudy, dle dovolacího soudu vázány zásadou presumpce správnosti rozhodnutí, nejsou v řízení o odpovědnosti státu za škodu příslušné k posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Odpovědnost státu dle něj není založena ze zákonného titulu, nýbrž pouze za předpokladu změny či zrušení rozhodnutí v samostatném řízení na základě podání opravného prostředku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné konstatovat, že stojí mimo samostatnou soustavu obecných soudů, pročež mu nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, je vázán již v minulosti mnohokrát akcentovanou doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti není povolán k instančnímu přezkumu rozhodovací činnosti soudů obecného soudnictví a jeho pravomoc k takovému přezkumu je založena výhradně v důsledku toho, že jimi nebyly respektovány prameny ústavního pořádku, a došlo tak k dotčení ústavních předpisů garantujících práva a svobody účastníků před nimi probíhajících řízení. Předmětná ústavní stížnost tak svou podstatou spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů staví Ústavní soud do pozice třetí stolice systému všeobecného soudnictví, která mu ve smyslu čl. 83 Ústavy nemůže příslušet. Sama skutečnost, že s výsledkem rozhodovací činnosti soudů stěžovatel nesouhlasí, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména uvádí-li v rámci své argumentace pouze tvrzení již uplatněná v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud nepokládá argumentaci obecných soudů týkající se otázky odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem za ústavně nekonformní. Zákonná úprava regulující odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pro vznik nároku na její náhradu výslovně konstruuje podmínku zrušení či změnu pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem. Ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje poškozenému proti předmětnému rozhodnutí uplatnit jak řádný opravný prostředek, tak i mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V této souvislosti nemůže obstát stížní námitka, že obecné soudy, rozhodujíce o nároku na náhradu škody za údajně nesprávný postup správního orgánu, nepřihlédly k stěžovatelem tvrzenému nezákonnému rozhodnutí tohoto správního orgánu, když stěžovatel zákonem stanovenou možnost se nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu dovolávat prostřednictvím opravných prostředků nevyužil a navzdory svému přesvědčení o jeho nezákonnosti dobrovolně postupoval v souladu s tímto rozhodnutím. Samotná nečinnost poškozeného tedy zapříčinila, že soudu v rámci řízení o náhradě škody nepřísluší uplatněný nárok na její náhradu dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. přiznat. Závěry obecných soudů, že daný skutkový stav nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, resp. odpovědnost za škodu jím způsobenou s ohledem na výše citovanou interpretaci obecných soudů, proto nelze hodnotit jako nesouladný s normami součástek ústavního pořádku. Není tak možno akceptovat stěžovatelův pohled, dle kterého si obecné soudy mohou otázku zákonnosti rozhodnutí posoudit pro účely nároku z odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť jsou vázány zásadou presumpce legality správních aktů, přičemž zpochybnit jejich zákonnost lze jen způsobem explicite stanoveným a předvídaným objektivním právem. Takovým prostředkem nemůže být vyvolání řízení o náhradě škody dle citovaného zákona č. 82/1998 Sb., neboť předmět řízení je zde zcela odlišný, koncentruje totiž svoji pozornost na samotnou škodu a odpovědnost za ni, kdežto otázka zákonnosti rozhodnutí je otázkou naprosto odlišnou, v jejímž rámci se zkoumají procesněprávní i hmotněprávní předpoklady legality příslušného správního aktu. Konečně je třeba poukázat též na skutečnost, že otázku legality správních aktů si obecné soudy následkem zmíněného principu presumpce legality správních aktů nemohou zodpovědět ani jako otázku prejudiciální.
Ústavní soud je v této spojitosti nucen podotknout, že stěžovatel se ve skutečnosti svojí ústavní stížností snaží prokázat nezákonnost zmíněného rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj. Takové námitky však nejsou v nyní posuzované ústavní stížnosti vůbec projednatelné, jelikož se týkají zcela odlišného řízení, než pro které bylo vedeno to, z něhož stěžované soudní akty vzešly.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu