ECLI:CZ:US:2012:2.US.1389.12.1
sp. zn. II. ÚS 1389/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 58 Co 530/2011 ze dne 18. 1. 2012 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci částku 200 619,31 Kč a změněn výrok o nákladech řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se po stěžovateli domáhal nejdříve zaplacení částky 46 358 Kč s příslušenstvím, jako pohledávky vzniklé nezaplacením dlužného nájemného a záloh na služby poskytované s nájmem za měsíce červenec, srpen a říjen 1999. Protože stěžovateli vznikly za období 1999-2008 přeplatky za vyúčtování služeb, pohledávka byla z těchto přeplatků (započtením na dluh nejdříve splatný) postupně uhrazena a řízení bylo ke zpětvzetí žaloby (pokud jde o nájemné) zastaveno. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelem došlo dohodou k platnému uzavření konsensuální nájemní smlouvy, kdy se žalobce zavázal s účinností od 1. 5. 1999 umožnit stěžovateli užívání bytu a stěžovatel se zavázal hradit měsíčně nájemné a služby vždy měsíčně pozadu k 15. dni následujícího měsíce. Stěžovatel v řízení tvrdil, že byt mu nebyl předán ve stavu k řádnému užívání. Nájemné zaplacené za měsíce květen a červen proto mělo být započteno na nájemné za měsíce červenec a srpen. Obecné soudy dospěly k závěru, že povinností stěžovatele bylo hradit nájemné od 1. 5. 1999 bez ohledu na to, zda byt vykazoval nějaké vady. Pokud byl stěžovatel přesvědčen, že žalobce povinnosti ze smlouvy o nájmu neplní, měl se řádně a včas domáhat slevy na nájemném, která mohla dosahovat až částky 100 %. Stěžovatel však v řízení neprokázal, že by takovouto žádost o slevu u žalobce řádně a včas požádal. Žalobce se tedy dlužného nájmu včetně poplatku z prodlení domáhal oprávněně. Obecné soudy neshledaly vypočtenou výši poplatku z prodlení v projednávané věci jako nepřiměřenou či v rozporu s dobrými mravy
Dle stěžovatele v řízení u odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to jednak odmítnutím provedení důkazů o proběhlé exekuci na vymožení částky cca 10 000 Kč a dále odmítnutím odvolací námitky o nemožnosti použití poplatku z prodlení na nájemné sjednané ve veřejné soutěži bez vlivu státní regulace, jako nepřípustné novoty v odvolacím řízení.
Stěžovatel uvádí, že uvedená exekučně vymožená částka představovala podstatnou část jistiny vymáhané pohledávky a i z této částky bylo počítáno příslušenství ve výši 2,5 promile denně. Stěžovateli tak bylo znemožněno účinně oponovat požadavku žalobce na příslušenství, neboť nemohl prokázat nesprávnost jím uvedeného způsobu výpočtu.
Stěžovatel dále uvádí, že sice námitku o nemožnosti použít poplatek z prodlení uplatnil až v řízení před odvolacím soudem, jednalo se však již o dřívější odvolací řízení proti předchozímu rozsudku soudu I. stupně ze dne 4. 6. 2009 a námitka byla obsažena v jeho odvolání ze dne 11. 9. 2009. Protože byl napadený rozsudek usnesením ze dne 10. 2. 2010 zrušen, je zřejmé, že stěžovatel tuto námitku vznesl včas, tedy před vyhlášením aktuálně napadeného rozhodnutí soudu I. stupně. Pokud pak tuto námitku v novém odvolacím řízení zopakoval, je její odmítnutí bez další argumentace s odkazem na údajnou nepřípustnost porušením jeho procesních práv.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 11. 2011 čj. 13 C 235/2001 vyplývá, že se soud námitkou stěžovatele ohledně možnosti započtení částky 9 279 Kč vymožené exekutorem v řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. Nc 6761/2003 a sp. zn. exekutora EX 482/03, zahájeného na základě prvního rozsudku v této věci, který byl následně Městským soudem v Praze k odvolání žalovaného zrušen, zabýval. V odůvodnění uvedl, že tato částka nebyla žalobci zaplacena, platbu proto nelze považovat za úhradu dluhu. Městský soud pak neshledal odvolací důvody stěžovatele za důvodné, neboť soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující a správná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc zcela správně posoudil i po stránce právní. Za této situace se v daném případě se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, jehož pominutí by mohlo důvodem ke kasačnímu nálezu. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc. Je zřejmé, že na základě provedeného dokazování byly přijaty právní závěry, které obecné soudy řádně odůvodnily, tzn., že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto směru závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat a jako v pořadí třetí soudní instance přezkoumávat věc z pohledu tzv. jednoduchého práva, tj. posuzovat, zda žalobci přísluší poplatek z prodlení a v jaké výši. Neústavnost rozhodnutí nemůže způsobit ani případná nutnost vést další spor o náhradu škody.
Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře vypořádal s ústavní konformitou ustanovení týkajících se poplatku z prodlení (§697 obč. zák. a §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), v níž setrvává na stanovisku, dle nějž se jedná o normy kogentní, soud je tedy povinen je respektovat a nemůže se od nich odchýlit (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/04, sp. zn. II. ÚS 366/08, II. ÚS 2599/08). Opodstatněnou proto nelze považovat ani námitku stěžovatele, v níž vyslovuje nesouhlas s postojem odvolacího soudu, který se s odkazem na uplatnění námitky až v odvolacím řízení v systému neúplné apelace, nezabýval posouzením poplatku z prodlení jako sankce koncipované "jen" v souvislosti s institutem regulovaného nájmu, a to aniž by Ústavní soud zjišťoval, zda námitka byla vznesena v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud v citovaném nálezu hodnotil poplatek z prodlení nejen jako institut, v němž se v zájmu principu proporcionality napravuje asymetričnost nájemního vztahu vychýleného ve prospěch nájemce, a to nejen z důvodů regulace nájemného, ale i z důvodu institutu chráněného nájmu apod.
Ústavní soud nad rámec připomíná, že obecné soudy se rovněž podrobně zabývaly zjištěním, zda se v daném případě požadavek na zaplacení poplatku z prodlení neocitl v rozporu s dobrými mravy. Jejich závěrům, (jež rovněž z hlediska obecného práva není oprávněn přehodnocovat) Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout. Ostatně v tomto směru stěžovatel námitky v ústavní stížnosti ani nepředkládá.
Ústavní soud rovněž považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu se Ústavního soud nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu