ECLI:CZ:US:2012:2.US.1414.12.1
sp. zn. II. ÚS 1414/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem advokátní kanceláře Ječná 548/7, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 30 Cm 58/2009-107 ze dne 15. 6. 2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.1.2012 č.j. 6 Cmo 243/2011-114 a návrhu na zaplacení nákladů advokátního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu, kterým byl odmítnut jeho návrh na osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce podle §30 o.s.ř., a rovněž uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým bylo usnesení městského soudu potvrzeno. Stěžovatel dále navrhuje, aby mu byly zaplaceny náklady povinného advokátního zastoupení dle ust. §83 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podáním ze dne 19. 7. 2010 navrhl, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku a ustanoven zástupce podle §30 o.s.ř. pro řízení před Nejvyšším soudem. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2011 zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, kterým byl návrh stěžovatele zamítnut s tím, že stěžovatel má být vyzván dle §43 o.s.ř. k doplnění vylíčení okolností vypovídajících o jeho majetkových poměrech. Soud prvého stupně nato vyzval stěžovatele usnesením ze dne 27. 5. 2011 čj. 30Cm 58/2009 -104, aby ve lhůtě 7 dnů odstranil vady návrhu a poučil jej o následcích jejich neodstranění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vady neodstranil, byl návrh odmítnut. V odvolání stěžovatel požadoval zrušení uvedeného unesení, popřípadě, aby mu byl ustanoven právní zástupce již pro řízení samotné a poukázal na přípis ze dne 6. 6 2011, v němž uvedl, že má za to, že jeho návrh je úplný a rozhodné skutečnosti splnil. Vrchní soud odvolání nevyhověl, neboť stěžovatel návrh na vydání požadovaných rozhodnutí nedoplnil; nebyl tedy dán prostor, aby odvolací soud posuzoval návrh stěžovatele a případně v rámci závazného právního názoru zavázat soud prvního stupně k ustanovení advokáta.
Stěžovatel se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že je důvod k odmítnutí podání dle §43 odst. 2 o.s.ř. I kdyby obecné soudy i nadále shledávaly, že stěžovatel podal nedostatek informací pro rozhodnutí o návrhu, jednalo by se o nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť soud prvního stupně nevyzval řádně navrhovatele k doplnění potřebných rozhodných skutečností. Ze skutečnosti, že soud měl k dispozici potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které stěžovatel předložil a které opatřil sám soud, z nichž vyplývala jeho nemajetnost, dále dovozuje, že návrh neměl být odmítnut, ale mělo být rozhodnuto ve věci samé. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy rozhodly zcela formálně, v rozporu s procesním právem i Listinou, neboť poskytl soudu maximální součinnost, žádal o právní pomoc pro samotné řízení o zproštění, žádal o konkrétní otázky soudu na informace, které ještě k rozhodnutí potřebuje.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, čímž Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z napadených rozhodnutí dle Ústavního soudu vyplývá, že stěžovateli byla v souladu s názorem Vrchního soudu v Praze, vysloveným v usnesení ze dne 29. 4. 2011, zaslána výzva dle §43 o.s.ř., kterou byl vyzván k doplnění vylíčení okolností týkajících se jeho majetkových poměrů. Stěžovatel výzvě soudu nevyhověl, pouze uvedl, že svůj návrh považuje za úplný a tvrzení o svých majetkových poměrech nijak nedoplnil či neupřesnil. Na svém stanovisku setrval i v odvolání proti rozhodnutí městského soudu o odmítnutí jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce podle §30 o.s.ř.
Za výše popsané situace Ústavní soud neshledává postup obecných soudů, které návrhu stěžovatele nevyhověly, za ústavně nesouladný. Stěžovateli muselo být z rozhodnutí soudů jednoznačně zřejmé, že jím poskytnuté informace nepovažují obecné soudy za dostačující pro rozhodnutí o jeho návrhu, neboť jeho majetkové poměry nebylo možné zkoumat. Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že uvedeným zákonným ustanovením není účastníku řízení přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů.
Má-li právu jednotlivce na právní pomoc v soudním řízení korespondovat konkrétní povinnost přičítaná státu, je věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno. Je především věcí žadatele, aby ve vlastním zájmu věrohodně, úplně a přesvědčivě vylíčil své majetkové a jiné poměry, tak aby vůbec bylo možné o jeho návrhu (návazně o návrhu na ustanovení zástupce) rozhodnout.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Uvedené plně platí i projednávanou věc, neboť posouzení, zda stěžovatelem vylíčené okolnosti, týkající se jeho majetkových a jiných poměrů, jsou dostatečné pro vlastní posouzení důvodnosti návrhu, či s ohledem na jejich nedostatečnost, která nebyla ani přes výzvu soudu odstraněna, je nutné návrh odmítnout dle §43 odst.2 o.s.ř., spadá výlučně do kompetence obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík
předseda senátu