ECLI:CZ:US:2012:2.US.1417.11.2
sp. zn. II. ÚS 1417/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Slezská 3, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 10 C 73/2007-42 ze dne 1. 8. 2008, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 61/2009-63 ze dne 17. 3. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3871/2009-87 ze dne 24. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po dodatečné úpravě petitu podáním ze dne 18. 6. 2012 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 10 C 73/2007-42 ze dne 1. 8. 2008 Okresní soud v Kutné Hoře (dále též "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 239/2001 a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení. Soud tak rozhodl ze dvou důvodů. Jednak konstatoval, že rozsudek Okresního soudu Praha - východ č. j. 11 C 325/2005-47 ze dne 26. 4. 2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 236/2006-75 ze dne 9. 1. 2007 (dále též "předmětné rozhodnutí"), o něž stěžovatel svůj návrh na obnovu řízení opíral, v době vydání původního rozhodnutí ve věci 7 C 239/2001 (tedy dne 2. 12. 2004) neexistovaly, a proto nemohou být důvodem obnovy ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." či "občanský soudní řád"). Mimo to nalézací soud považoval předloženou žalobu na obnovu řízení za opožděnou. Stěžovatel podal žalobu až dne 19. 6. 2007, po uplynutí subjektivní lhůty stanovené v §233 odst. 1 o. s. ř., tj. po uplynutí tří měsíců od doby, kdy se o předmětném rozhodnutí dozvěděl, což bylo nejpozději 9. 3. 2007, kdy rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007 nabyl právní moci. Nalézací soud předpokládal, že ještě před tímto datem bylo předmětné rozhodnutí stěžovateli či jeho právnímu zástupci doručeno a mohl se s ním seznámit.
K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 31 Co 61/2009-63 ze dne 17. 3. 2009 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud sice za nesprávný označil názor soudu prvního stupně, že předmětné rozhodnutí vydané po skončení původního řízení nemůže být důvodem jeho obnovy, nicméně stejně jako nalézací soud dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty stanovené v §233 odst. 1 o. s. ř. Konstatoval, že se jedná o procesní lhůtu, na níž se nevztahuje judikatura týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody nebo bezdůvodného obohacení, která je lhůtou hmotně právní. Se soudem prvního stupně se krajský soud rozcházel pouze v názoru na počátek běhu lhůty. Podle krajského soudu se stěžovatel seznámil s rozhodnutím v den, kdy se dověděl o jeho vydání a o jeho obsahu, tedy toho dne, kdy mu byl doručen. Vzhledem k tomu, že podle §45c o. s. ř. (ve znění do 30. 6. 2009) se rozsudek považuje za doručený účastníkovi, pokud byl doručen jeho zástupci s procesní plnou mocí, stěžovatel se o důvodu obnovy řízení dověděl 1. 2. 2007, kdy byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007 doručen jeho právnímu zástupci. Následujícího dne začala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, která skončila dnem 2. 5. 2007. Třebaže ve spise nebyla založena obálka, ze které by bylo možné zjistit, kdy byla zásilka obsahující žalobu na obnovu řízení podaná na poště, je zřejmé, že se tak nemohlo stát dříve než 15. 6. 2007, kdy byla sepsána. Odvolací soud závěrem dodal, že k obdobným závěrům co do počátku běhu lhůty dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1304/2005 ze dne 14. 12. 2006.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 26 Cdo 3871/2009-87 ze dne 24. 11. 2010, v němž dovolání zamítl. Uvedl, že je-li důvodem obnovy řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí soudu, které účastník nemohl bez své viny v původním řízení použít, může jím být jen rozhodnutí pravomocné, neboť jen takové je pro soud jako státní orgán závazné podle §159a odst. 4 o. s. ř. Subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle §233 odst. 1 o. s. ř. pak účastníkovi běží od právní moci nového rozhodnutí. I ve světle řečeného Nejvyšší soud shledal závěry odvolacího soudu o opožděném podání žaloby na obnovu řízení správnými, neboť předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 3. 2007 a žalobu na obnovu řízení podal stěžovatel nejdříve 15. 6. 2007.
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. V souladu s jeho tvrzením obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, výkladem počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovy řízení, který je v rozporu se zákonem i samotným smyslem a podstatou pojmu "subjektivní", zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a v důsledku toho i do jeho práva vlastnit, resp. z vlastněné věci brát užitky, neboť mu znemožnily zahájení sporu o zaplacení žalované částky. Podle stěžovatele důvodem podání žaloby na obnovu řízení může být jen pravomocné rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci, o které se sám účastník skutečně dověděl. Počátek běhu subjektivní lhůty je totiž ze své podstaty nutno vázat na vědomost účastníka. Naopak stěžovatel kritizoval stanovení počátku běhu subjektivní lhůty toliko v návaznosti na objektivní událost, okamžik nabytí právní moci rozhodnutí, o kterémžto se i sám soud dovídá se zpožděním, až po vrácení doručenek osvědčujících doručení rozhodnutí účastníkům řízení. Doložku právní moci na rozhodnutí soud pak běžně v praxi vyznačuje přibližně měsíc poté, co rozhodnutí nabylo právní moci, čímž je fakticky krácena zákonem stanovená tříměsíční lhůta, neboť i účastník řízení je tímto o okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí zpraven minimálně s měsíčním zpožděním. Výkladu zastávanému stěžovatelem prý nebrání ani potenciální možnost účastníka ovlivnit počátek běhu subjektivní lhůty, jež je omezena zákonem stanovenou objektivní lhůtou. Stěžovatel rovněž neshledává důvodným posuzovat povahu subjektivní lhůty v hmotném právu odlišně od subjektivní lhůty stanovené v procesních předpisech. Obecným soudům v závěru dále vytýká, že neprovedly navrhované důkazy, které měly prokázat okamžik, kdy se stěžovatel skutečně dověděl o okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V souzené věci jde konkrétně o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících lhůtu podání žaloby na obnovu řízení dle občanského soudního řádu nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. V tomto směru Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 148, str. 471).
Taková situace však nenastala. Podle §233 odst. 1 o. s. ř. platí, že žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Obecné soudy se dodržením stanovené lhůty zabývaly a náležitě zohlednily okolnosti, které vedly k opožděnému podání žaloby. Stěžovatel musí respektovat, že žaloba na obnovu řízení je jedním z mimořádných opravných prostředků, jimiž se umožňuje zrušení již pravomocného rozhodnutí. Z tohoto důvodu (s přihlédnutím k zásadě právní jistoty, jako atributu právního státu) zákon stanoví poměrně přísné předpoklady pro použití takových instrumentů.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá faktické krácení zákonem stanovené tříměsíční lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení v důsledku obecnými soudy určeného počátku subjektivní lhůty, nelze mu přisvědčit. Podle mínění Ústavního soudu výklad shora citovaného ustanovení, jak byl proveden Nejvyšším soudem, naopak povětšinou vede k faktickému prodloužení stanovené tříměsíční lhůty, neboť účastník řízení se o existenci konkrétního důvodu obnovy dovídá již v okamžiku doručení předmětného rozhodnutí, které může předcházet okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí. Stanovená lhůta se nekrátí ani v případě, dojde-li ke splynutí obou událostí do jednoho okamžiku. Ostatně podrobněji se s touto námitkou vypořádal již dovolací soud v usnesení ze dne 24. 11. 2010. Poukázal na to, že je-li účastníkovi (k rukám jeho zástupce) doručeno příslušné rozhodnutí, pak může vycházet z toho, že bylo doručeno i dalším účastníkům a že tak nabylo právní moci. I kdyby jim bylo doručeno dříve nebo později, nemůže lhůtu k podání žaloby zmeškat. Pro případ (nového) rozhodnutí soudu prvního stupně může účastník řízení jeho právní moc odvodit od délky odvolací lhůty. Uvedený závěr, že určující je právní moc rozhodnutí, podle dovolacího soudu podporuje i skutečnost, že počátek subjektivní lhůty nemůže být dán na vůli účastníka, kdy si opatří rozhodnutí s doložkou právní moci, případně kdy právní moc rozhodnutí vyznačí soud. Argumentace stěžovatele tímto byla bezezbytku vyvrácena. Zásahem Nejvyššího soudu, jemuž je primárně svěřeno sjednocování judikatury a výklad předpisů tzv. podústavního práva, byla současně vyřešena nejednotnost obecných soudů při posuzování počátku běhu subjektivní lhůty dle §233 o. s. ř.
Shrnuto, napadenými rozhodnutími obecných soudů nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva před příslušnými orgány. Porušení citovaného článku nelze dovodit ze skutečnosti, že obecné soudy návrhu stěžovatele nevyhověly. V kontextu ústavněprávního přezkumu je významné, že obecné soudy stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení řádně projednaly, přičemž dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanoveními §169 odst. 4 a §157 o. s. ř. Z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v zahájené polemice s přijatými závěry a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
V daných souvislostech pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu tedy nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu