ECLI:CZ:US:2012:2.US.1438.12.1
sp. zn. II. ÚS 1438/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. M., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 2. 2012 ve věci sp. zn. 3 Nt 556/2011 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012 ve věci sp. zn. 10 To 111/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; napadenými rozhodnutími mělo být současně porušeno ustanovení čl. 90 Ústavy a ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Shora označeným usnesením Okresní soud v Nymburce zamítnul žádost stěžovatele o přeřazení do věznice s mírnějším režimem pro další výkon trestu odnětí svobody v celkovém trvání čtrnácti let a 56 dnů na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor ze dne 18. 12. 2003 ve věci sp. zn. 9 T 22/2003 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 1999 ve věci sp. zn. 9 T 87/98. Krajský soud v Praze stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu ústavní stížností napadeným usnesením dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou instancí vycházely z nesprávného předpokladu, že byl odsouzen za trestný čin vraždy dle ustanovení §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního zákona, zatímco byl odsouzen za trestný čin vraždy (pouze) dle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona. Krajský soud dle stěžovatele v rozporu s listinnými důkazy konstatoval, že ředitel věznice Jiřice zaujal k možnosti přeřazení stěžovatele do věznice s mírnějším režimem negativní postoj, přestože obsah tohoto stanoviska je jednoznačně kladný, neboť zde bylo uvedeno, že si stěžovatel plní své povinnosti. Nadto stěžovatel namítá, že mu okresní soud neumožnil seznámit se s obsahem soudního spisu a krajský soud projednal předmětnou stížnost v jeho nepřítomnosti, přestože výslovně žádal, aby mohl být při jednání stížnostního soudu přítomen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Ve vztahu k podstatě projednávané věci je třeba především odkázat na starší rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud zabýval institutem přeřazení do věznice jiného typu dle někdejšího ustanovení §39b trestního zákona (srov. ustanovení §57 trestního zákoníku). Podle ustálené rozhodovací praxe je přeřazení do věznice s mírnějším režimem vázáno na kumulativní splnění obecných předpokladů (srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 677 - 679), jež jsou stanoveny v ustanovení §57 odst. 2 trestního zákoníku. Současně je třeba brát na zřetel, že se jedná o ryze nenárokový institut - neexistuje tedy ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Posouzení splnění zákonných podmínek k přeřazení je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 745/06 ze dne 26. dubna 2007).
Ústavnímu soudu proto vůbec nepřísluší, aby po skutkové stránce přezkoumával, zda takové přeřazení s přihlédnutím ke všem okolnostem je vhodné k dosažení nápravy odsouzeného. Ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí by s ohledem na výše zmíněné postavení Ústavního soudu mohlo dojít jen v případě flagrantního porušení procesních práv a zřejmé svévole obecného soudu při posuzování žádosti odsouzeného o přeřazení do mírnějšího typu věznice. V projednávané věci však takové porušení práv stěžovatele nelze dovodit.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy posoudily veškerá relevantní kritéria pro rozhodování o stěžovatelově žádosti o přeřazení do věznice s mírnějším režimem a tento svůj postup náležitě odůvodnily. Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy vycházely z nesprávné právní kvalifikace trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen k výkonu předmětného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že takové pochybení bez dalšího nezpochybňuje závěry, na jejichž základě nebylo stěžovatelově žádosti vyhověno. Přisvědčit není možno stěžovateli ani ohledně závěrů soudů ve vztahu ke stanovisku ředitele věznice, a to, že ředitel věznice v daném stanovisku doporučení k přeřazení stěžovatele do věznice s mírnějším režimem nenavrhl, což ostatně konstatuje i stěžovatel v ústavní stížnosti. Oba soudy se stanoviskem ředitele věznice podrobně zabývaly a zohlednily je při svém vlastním posouzení splnění zákonných předpokladů pro přeřazení stěžovatele do věznice s mírnějším režimem. Pokud jde konečně o stěžovatelovy procesní námitky, postačí uvést, že stěžovatel neuvádí, jaký mohla mít tvrzená pochybení obecných soudů vliv na meritum věci, tedy jak tato tvrzená pochybení ovlivnila rozhodnutí obecných soudů v otázce nevyhovění jeho žádosti o přeřazení do věznice s mírnějším režimem.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Okresní soud v Nymburce a Krajský soud v Praze, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík
předseda senátu