ECLI:CZ:US:2012:2.US.1487.12.1
sp. zn. II. ÚS 1487/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, směřující proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 4. 4. 2012 č. j. 2 ZT 387/2011-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 2012 č. j. OKFK-160/TČ-2011-200292 pro podezření ze spáchání zločinu podplácení podle ustanovení §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jako nedůvodná.
V obsáhle a složitě koncipované ústavní stížnosti, z níž podstatná část obsahuje námitky týkající se provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (příkaz k jejímu provedení byl předmětem řízení před Ústavním soudem vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1458/12) a argumenty vztahující se k jiným úkonům trestního řízení, stěžovatel brojí proti usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání s argumentem, že policejní orgán porušil zásadu presumpce nevinny, neboť vinu stěžovatele předjímá a svoji pozornost při shromažďování důkazu upíná toliko ke stěžovateli a záměrně opomíjí důkazy proti M. L. Z toho důvodu podal proti zahájení trestního stíhání dne 19. 3. 2012 stížnost, doplněnou podáním ze dne 28. 3. 2012. Dle stěžovatele státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě stížnost zamítl, aniž by se vypořádal s jeho argumenty. Ačkoliv státní zástupce o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání rozhoduje za použití úplného revizního principu a není nikterak vázán návrhem, stěžovatel takový postup považuje za nepřípustný. Státní zástupce v odůvodnění uvádí, že ke dni rozhodování neměl k dispozici doplnění odůvodnění stížnosti, jehož zaslání stěžovatel dopředu avizoval. Podle ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje. Policejní orgán nepředáním odůvodnění stížnosti státnímu zástupci pochybil a zkrátil tak stěžovatele na jeho ústavně-právně zaručeném právu na obhajobu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje to, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, jestliže ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Proto je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností mají být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí rozhodnutí procesní, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud jisté výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší určitou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo (a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech), je nutno poznamenat, že primárně zde musí být, kumulativně, splněny dvě podmínky; jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud však shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly.
Z ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu plyne, že je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, které prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze soudnímu přezkumu. Jak vyplývá z ustanovení §174 odst. 1, 2 písm. e) tr. řádu, státní zástupce je ze zákona povinen z úřední povinnosti přezkoumávat rozhodnutí policejního orgánu, tzn. i usnesení o zahájení trestního stíhání, a v případě nezákonnosti či neodůvodněnosti taková rozhodnutí rušit, aniž by musel vyčkávat podání stížnosti dotčené osoby. Pakliže však dotčená osoba stížnost podá, je řízení o ní ovládáno revizním principem, a není tak nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní orgán je povinen přezkoumat z podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny či nikoli, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení [§147 odst. 1 písm. a), b)]. Jinými slovy, stížnostní orgán je povinen přezkoumat napadené usnesení v celé jeho šíři a z úřední povinnosti přihlížet ke všem vadám, a to i těm, které ve stížnosti nebyly výslovně vytýkány.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, státní zástupkyně této zákonem stanovené, povinnosti v plném rozsahu dostála a ačkoli stěžovatel tvrdí, že podal dne 28. 3. 2012 "doplnění" své stížnosti, není zřejmé, že by byla rozhodujícímu orgánu v době jeho rozhodování k dispozici. Jestliže však stěžovatel před rozhodnutím o stížnosti "nestihl" konkretizovat důvody, které ho vedly k jejímu podání, nemělo to vliv na přezkoumání správnosti usnesení policejního orgánu o zahájení jeho trestního stíhání. V tomto směru je nutno upozornit, že trestní řád neupravuje tzv. blanketní podávání stížností a stížnostní orgán, v daném případě státní zástupkyně, nemá povinnost vyčkat jejího odůvodnění. Krom toho je třeba upozornit, že ve stížnosti podané dne 19. 3. 2012 uvedl stěžovatel, že bude doplněna do 5ti dnů (str. 3 napadeného usnesení), učinil tak však dle svého tvrzení až dne 28. 3. 2012.
Skutečnost, že stěžovatel se závěrem státní zástupkyně nesouhlasí, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu