ECLI:CZ:US:2012:2.US.1549.12.1
sp. zn. II. ÚS 1549/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. T. a D. T., oba zastoupeni advokátem JUDr. Miroslavem Pavlasem se sídlem Ostrava -Přívoz, Fügnerova 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 čj. 36 Co 16/2009-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení základních práv domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 čj. 41 C 497/2002 ze dne 17. 6. 2008, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhali, aby žalovaná (Česká republika - Ministerstvo financí), nahradila stěžovateli škodu ve výši 1 411 979,60 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce škodu ve výši 93 307,10 Kč s příslušenstvím, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem nevyplacením vkladů, které uložili do Českomoravské družstevní spořitelny, spořitelního a úvěrního družstva, neboť na majetek záložny byl prohlášen konkurs. Nesprávný úřední postup měl podle žalobců spočívat v nedostatečné dozorové činnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.
Dle stěžovatelů k porušení jejich práv došlo při rozhodování o důsledcích zpětvzetí přihlášky pohledávek na předčasnost podané žaloby, a to nesprávným právním posouzením věci (a logickým nedotažením problematiky do konečné fáze), nesprávným skutkovým zjištěním (zahrnujícím i neochotu pochopit odlišnosti v postavení stěžovatelů a ostatních konkurzních věřitelů), jakož i aplikací nevhodných zákonných ustanovení a judikátů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti vyjadřují nekonzistentní výhrady k postupu soudů a způsobu vedení řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, a proti postupu soudu v řízeních vedených pod sp. zn. 41 C 72001a sp. zn. 16 Co 443/2003 (ústavní stížností nenapadnutých), k nimž mělo docházet od roku 2002. Zpochybňují správnost některých procesních rozhodnutí, která byla ve věci soudy činěna a předkládají svou verzi správného soudního postupu. Zejména namítají, že došlo k porušení jejich práva na zákonného soudce, neboť městský soud přes výhrady uvedené v odvolání nenapravil pochybení v nesprávném přidělení věci.
Dále stěžovatelé nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu, týkajícím se povinnosti k zaplacení nákladů řízení, neboť městský soud nezohlednil judikaturu Ústavního soudu, k níž se souhlasně vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém usnesení, týkající se práva na náhradu nákladů řízení při zastupování státu advokátem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž žaloba byla podána předčasně, neboť v době rozhodování soudu nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody. V důsledku neskončeného konkursního řízení nebylo možné stanovit výši škody, kterou by žalobci mohli po žalované (jako po sekundárně odpovědném subjektu) požadovat. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že žalobci své věřitelské přihlášky vzali zpět a tím se vzdali práva na případné částečné uspokojení svých pohledávek. K závěru, že žalovaná způsobila žalobcům nesprávným úředním postupem škodu, bude i tak možno dojít až v případě, kdy bude postaveno najisto, že by se žalobci na svém původním věřiteli (družstevní záložně) nemohli domoci plnění. Stejně tak škodu bude možno přiznat jen ve výši, ve které by se žalobci nedomohli plnění v rámci konkursního řízení. Skutečnost, že se žalobci uspokojení svých pohledávek cestou konkursního řízení vzdali, nemůže být žalované přičtena k tíži. Napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Ústavní soud dále konstatuje, že odvolací soud se důkladně zabýval i námitkou, dle níž ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Své závěry v tomto směru podrobně a srozumitelně odůvodnil, přičemž Ústavní soud neshledal důvod jeho závěry z ústavního hlediska zpochybňovat.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud rovněž konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc. Úkolem Ústavního soudu, který, jak již bylo uvedeno, není další odvolací instancí, tedy není se znovu meritorně zabývat posuzováním nároku stěžovatelů na náhradu škody.
Stejně tak Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, resp. prověřovat několik let zpětně, zda došlo k nevhodnému procesnímu postupu a zda stěžovatelé k nápravě jimi tvrzených pochybení včas využili adekvátní procesní prostředky. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud rovněž ověřil, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně a přiléhavě odůvodnil, proč byli stěžovatelé zavázáni k úhradě nákladů řízení (stěžovatelé, kteří se bez ohledu na zjevně předvídatelný výsledek sporu, podložený předchozím transparentním rozhodnutím v jejich věci a jednoznačnou judikaturu v obdobných věcech, kdy shodné žaloby byly zamítány pro předčasnost, rozhodli podat odvolání, museli být srozuměni s rizikem, jež jim odvolací fáze řízení přinese). I když se Ústavní soud zcela neztotožňuje s názorem městského soudu ohledně obecně pojaté možnosti státního orgánu zvolit k svému zastupování advokáta, neshledává v tomto konkrétním případě v postupu odvolacího soudu, který úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení, odepření ochrany práv stěžovatelů. V dané věci nelze odhlédnout od toho, že žalovaná se sama vzdala práva na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně a v řízení dovolacím jí nebyly náklady řízení přiznány, přestože stěžovatelé dovolacímu soudu nepředložili námitky způsobilé založit závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí. Stěžovatelé navíc byli již v usnesení městského soudu ze dne 31. 10. 2007 (poukazem na možnost aplikace §27 odst. 2 o.s.ř.) upozorněni na možnou nevhodnost vedení sporu ze strany jejich právního zástupce.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, městský soud v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho právní závěr ani nelze s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.
Vzhledem k tomu, že městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík
předseda senátu