ECLI:CZ:US:2012:2.US.1552.12.1
sp. zn. II. ÚS 1552/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti ve věci stěžovatelky BRILUM.CZ s. r. o., se sídlem Evropská 884, 664 42 Modřice, zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, se sídlem Pekařská 13, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, č. j. 23 Cdo 4426/2011-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud narušil princip rovnosti účastníků řízení.
2. Žalobkyně (stěžovatelka) se v řízení domáhala po žalované (BMP GROUP, s. r. o.) zaplacení částky ve výši 136.928,91 Kč jako úroků z prodlení za nezaplacení ceny dodaného zboží.
3. Krajský soud v Brně žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání ze dne 2. února 2011, č. j. 25 Cm 46/2010-36, a toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. června 2011, č. j. 7 Cmo 140/201-71.
4. K dovolání žalované Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání [§114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť žalovaná v dostatečném rozsahu uvedla skutečnosti, na nichž staví svoji obranu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem dovolacího soudu, že nebyly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. V rozhodnutí dovolacího soudu spatřuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť žalovaná, která netvrdila rozhodující skutečnosti a neoznačila řádně důkazy, byla oproti stěžovatelce, která svoje procesní povinnosti řádně splnila, zvýhodněna.
6. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
10. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka napadla rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku stěžovatelky. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelky. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelka mohla podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelka má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva. Rovněž stěžovatelce náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), bude stěžovatelka moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj