ECLI:CZ:US:2012:2.US.1575.11.1
sp. zn. II. ÚS 1575/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Bc. J. P., zastoupeného Mgr. Leošem Janouchem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 70/2009-378 ze dne 9. 3. 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 584/2007-353 ze dne 18. 8. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 9 C 49/2006-305 ze dne 4. 7. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2011 a doplněnou dne 17. 8. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že v důsledku svého trestního stíhání a vzetí do vazby byl zproštěn funkce správce konkurzní podstaty veřejné obchodní společnosti CEDR a akciové společnosti Coinvest, přičemž odvolací soud na základě jeho odvolání uvedená rozhodnutí o zproštění této funkce zrušil. Následně byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži v celém rozsahu zproštěn obžaloby. Nedůvodným trestním stíháním mu vznikla škoda v podobě ušlých odměn správce konkurzní podstaty. Má za to, že splnil všechny zákonné předpoklady pro přiznání žalovaného nároku, neboť pokud by nebyl stíhán vazebně, konkurzní soudy by nerozhodly o zproštění funkce správce konkurzních podstat a stěžovatel by dál plnil funkci správce s nárokem na odměnu. Proto nechápe, že soudy obou stupňů neshledaly příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a vznikem škody. Poukaz na jeho jiná trestní stíhání považuje za zcela nemístná. Bylo jednoznačně shledáno, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a o vzetí do vazby byla nezákonná. Protože zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") rozsah škody neupravuje, je třeba na jeho případ aplikovat ustanovení §442 o. z. Tím, že mu soudy požadovanou náhradu nepřiznaly, přičemž vyšly z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, porušily zásady správného soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, přičemž je zřejmé, že jejich rozhodnutí lze podřadit pod pojem "nejextrémnější excesy" použitý v judikatuře Ústavního soudu. Za naprosto scestný považuje i závěr odvolacího soudu, že neuplatnil nárok na paušální náhradu ušlého zisku zákonem předepsaným způsobem, neboť v řízení bylo prokázáno, že nárok na náhradu škody v zákonné lhůtě u Ministerstva spravedlnosti uplatnil, přičemž vyslovuje přesvědčení, že nárok na náhradu ušlého zisku v paušální výši dle §30 zákona č. 82/1998 Sb. je totožný s nárokem na náhradu ušlého zisku za nezákonné rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 9 C 49/2006, který si Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody představující jednak ušlý zisk v podobě ušlých odměn správce konkursní podstaty, na které by mu vznikl nárok, pokud by v důsledku nezákonného trestního stíhání nebyl zproštěn výkonu funkce správce konkursní podstaty, a jednak paušální náhradu za ušlý zisk za dobu vykonané nezákonné vazby.
Okresní soud v Kroměříži napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 10.167,- Kč s přísl. úrokem z prodlení (viz výrok I) a ve zbývající části, kterou stěžovatel požadoval zaplacení částky 757.478,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (viz výrok II). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že proti stěžovateli bylo dne 26. 4. 2000 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve stádiu pokusu, a že byl usnesením ze dne 27. 4. 2000 vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 20. 6. 2000. Pro uvedený trestný čin byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2003 zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Dále měl za prokázané, že proti stěžovateli bylo dne 13. 4. 2000 zahájeno jiné trestní stíhání, které skončilo odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy dle §148 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. a §152 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 6 let. Dalším rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 11. 2006 byl uznán vinným trestným činem podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. Dále vzal za prokázané, že stěžovatel jako ustanovený správce konkurzních podstat dvou společností byl usneseními konkursního soudu výkonu těchto funkcí zproštěn podle §8 odst. 6 zákona o konkurzu a vyrovnání. Uplatněné nároky posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž neshledal naplněnu zákonnou podmínku vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě ušlého zisku - odměny správce konkursní podstaty, a to příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení a tvrzenou majetkovou újmou, neboť důvodem zproštění funkce správce nebylo výlučně vazební stíhání stěžovatele, ale i další jeho trestní stíhání, v němž byl pravomocně odsouzen. Naplnění všech podmínek shledal toliko ohledně uplatněného nároku na paušální náhradu za vykonanou vazbu a v tomto rozsahu nároku vyhověl.
O odvolání stěžovatele i žalované rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a ve výroku I. jej změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 10.167,- Kč s přísl. úrokem z prodlení zamítl. Současně rozhodl o nákladech nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvodným nárok stěžovatele na paušální náhradu za vykonanou vazbu, neboť stěžovatel nesplnil podmínku pro jeho přiznání - uplatnění tohoto nároku u příslušného úřadu. Jinak se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním stěžovatele a tvrzenou majetkovou újmou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že závěry odvolacího soudu vycházejí z konstantní a nerozporné judikatury a neodporují ani hmotnému právu.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V projednávané věci Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé posunout věc do ústavní roviny, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Pokud obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu neshledaly splněnou jednu ze základních podmínek pro vznik objektivní odpovědnosti státu za škodu v podobě ušlého zisku představující odměnu správce konkursní podstaty, a to příčinnou souvislost mezi trestním stíháním stěžovatele (a jeho vzetím do vazby) pro skutky, pro něž byl později obžaloby zproštěn, a tvrzenou majetkovou újmou, když důvodem zproštění funkce správce nebylo výlučně vazební stíhání stěžovatele, ale i další jeho trestní stíhání, která skončila pravomocným odsouzením, v aplikaci a výkladu příslušných procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole. Stejně tak nelze považovat za extrémní řádně odůvodněný závěr odvolacího soudu o nepřiznání nároku na paušální náhradu ušlého zisku za výkon vazby pro nesplnění postupu pro jeho uplatnění dle §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb.
Vzhledem k tomu, že porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele shledáno nebylo, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu