ECLI:CZ:US:2012:2.US.1598.12.2
sp. zn. II. ÚS 1598/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti BYT A SERVIS ND OLOMOUC, se sídlem Olomouc, U Sportovní haly 542/3, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Olomouc, Na střelnici 1212/39, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 226/2011-43 ze dne 23. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36, odst. 1, čl. 37, odst. 3 a zejména čl. 38, odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 90, čl. 91 a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 108 EC 278/2010 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Olomouci.
Stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy 1. žalovaná) uvádí, že obvodní soud odůvodnil návrh na přikázání věci tak, že v řízení dochází k účelovému postupu ze strany žalobkyně spočívajícímu v tom, že žaloba byla podána u soudu místně příslušného dle sídla 2. žalované, totožnému se sídlem žalobkyně, přičemž žalobkyně je majitelkou 100% obchodního podílu 2. žalované a je ve vztahu k ní společností ovládající. V obdobných řízeních vedených stejnou žalobkyní dochází pravidelně k tomu, že 2. žalovaná vždy nejprve přistoupí k závazku, posléze však - pokud řízení dospějí do fáze nařízení jednání - žalobkyně vezme zpět žalobu pouze ve vztahu ke 2. žalované. Vzhledem k tomu, že v dříve zahájených řízeních žalobkyně ani 2. žalovaná nikdy nevysvětlily, jaký byl hospodářský důvod přistoupení k závazku a s ohledem na skutečnost, že 2. žalovaná přistoupila k desítkám závazků, které však ani zčásti neuhradila, přistoupení k závazkům nemělo za cíl jejich splnění, nýbrž vedení řízení u soudu místně příslušného dle sídla 2. žalované a tedy současně i žalobkyně.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že 2. žalovaná do dnešního dne žalovanou částku neuhradila, i když jí v tom stěžovatelka nijak nebrání. Zaplacení ze strany přistupitele by žalobkyni zajistilo možnost ukončit soudní řízení, a tím i ušetřit náklady řízení. Přistoupení k závazku tak nemohlo být zřejmě míněno vážně, a jedná se tedy o absolutně neplatný, účelový úkon, kterým si žalobkyně po dohodě s 2. žalovanou snaží pouze vytvořit lepší procesní podmínky pro vymáhání dluhu.
Dále namítá, že ryze účelovým jednáním účastníků řízení, zejména žalobkyně, je odňata zákonnému soudci, přičemž lze tento způsob zcela jednoznačně kvalifikovat jako obcházení §84 a 85 o.s.ř., který stanoví místní příslušnost pro dané řízení místu sídla žalovaného.
Stěžovatelka podotýká, že praktiky původního vlastníka žalované pohledávky České doménové centrály s.r.o. a potažmo i žalobkyně, byly či jsou předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se návrhem na přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti §12 odst. 2 o. s. ř. řádně zabýval, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že přihlédl k argumentaci obou stran sporu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že z dostupného spisového materiálu nikterak nevyplývá, že by přikázání věci Okresnímu soudu v Olomouci pozitivně ovlivnilo rychlost a hospodárnost řízení. Důvody, kterými byl návrh Obvodního soudu pro Prahu 8 odůvodněn, jsou sice srozumitelné z hlediska možného účelového postupu účastníků řízení, avšak z hlediska rozhodnutí o přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu je považuje Nejvyšší soud za nedostatečné. Nejvyšší soud své závěry, dle nichž neshledal existenci okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci ve smyslu citovaného ustanovení, patřičně odůvodnil, přičemž jeho závěrům, vysloveným v rámci nezávislého soudního rozhodování, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Přestože stěžovatelkou popsané jednání žalobkyně a 2. žalované nese rysy účelovosti, Ústavní soud ze shora uvedených důvodů není oprávněn korigovat postup Nejvyššího soudu, který neshledal důvod pro řešení popsané situace postupem dle §12 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud v neposlední řadě podotýká, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, kterým nebylo meritorně rozhodnuto o uplatněném nároku stěžovatelky, přičemž návrh na přikázání věci vzešel z podnětu obvodního soudu, byť s jejím souhlasem. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu