ECLI:CZ:US:2012:2.US.1618.11.1
sp. zn. II. ÚS 1618/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 44/2011 ze dne 24. 3. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 8 T 44/2010-135 ze dne 14. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 6. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 8, ve spojení s čl. 40 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Stěžovatel odkazuje na zásadu individualizace trestu, zásadu materiální pravdy a zásadu vyhledávací a namítá, že soudy nesprávně posoudily okolnosti, na základě nichž byl zařazen do konkrétního typu věznice. V návaznosti na to porušily, resp. v nadměrném rozsahu omezily, jeho právo na osobní svobodu, lidskou důstojnost a soukromý život. Dle názoru stěžovatele by pouhá výměra trestu neměla být určujícím ukazatelem pro volbu typu věznice, vždy by mělo být přihlédnuto ke všem okolnostem případu a ke stupni narušení osobnosti pachatele. Stěžovatel se v průběhu výkonu trestu ve Velké Británii a ve výkonu vazby v Praze - Ruzyni vždy choval vzorně, je osobou bezproblémovou, nadále nevykazující společensky nebezpečné jednání. Soudy k tomu však nikterak nepřihlédly. Neměly adekvátní informace nejen o tom, z jakého důvodu byl stěžovatel do věznice typu B zařazen, ale ani o jeho chování v průběhu výkonu vazby na území České republiky a o konkrétním způsobu, podmínkách, právech a povinnostech odsouzených při výkonu trestu odnětí svobody na doživotí na našem území. Nemohly tak dojít k závěru o tom, že na straně stěžovatele nemůže dojít ke zhoršení jeho trestně právního postavení. Dle stěžovatele nelze ani opomenout možný deprivační a negativní vliv vyššího stupně věznice na psychiku stěžovatele. Upozorňuje také na to, že řízení před krajským soudem bylo provázeno značnými pochybnostmi a nepochopením, pokud šlo o obsah zpráv, které byly zasílány příslušnými orgány ve Velké Británii. Soud měl proto aplikovat zásadu in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch stěžovatele tak, že by ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 44/2010, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010 sp. zn. 8 T 1/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. 8 To 56/2010, bylo rozhodnuto, že se na území České republiky uznává rozhodnutí Korunního soudu v Manchesteru, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, ze dne 30. 1. 2008, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy v rozporu s obyčejovým právem (v němž podle českého trestního zákona je spatřován trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009) a byl mu uložen trest odnětí svobody na doživotí. Dále bylo rozhodnuto, že jmenovaný bude v České republice pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí bez jeho přeměny. Uvedená rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatele podrobena přezkumu Ústavním soudem a byla shledána ústavně konformními (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2449/10 ze dne 30. 9. 2010). Dalšími navazujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze, byl stěžovatel pro účely pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obě posledně uvedená rozhodnutí jsou předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí.
Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení, že obecné soudy v rámci řízení dle §455 odst. 2 tr. ř. nedostatečně (nesprávně) posoudily okolnosti, rozhodné pro jeho zařazení do konkrétního typu věznice.
Ústřední zásadou pro rozhodování soudu o výkonu uznaného trestního rozsudku cizího státu dle ustanovení §455 odst. 2 tr. ř. je taková změna podmínek výkonu trestu odnětí svobody, která nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného. V rámci tohoto řízení si proto soud musí vyžádat podrobnosti o výkonu trestu, zejména popis způsobu výkonu trestu v odsuzujícím státě včetně rozsahu omezení stěžovatele, a s touto skutečností se následně vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 7 Tpjn 303/2007, v němž byl mj. proveden i výklad aplikovaných ustanovení Úmluvy o předávání odsouzených osob č. 553/1992 Sb.).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy projednávanou věc náležitě posoudily a odůvodnily v souladu s požadavky vyjádřenými ve shora uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu i v judikatuře Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 601/04, N 34/44 SbNU 417, usnesení sp. zn. I. ÚS 2853/08, sp. zn. III. ÚS 3009/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vrchní soud v Praze se nadto podrobně zabýval námitkami stěžovatele, které uplatňuje i v ústavní stížnosti, a vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru, že zařazení stěžovatele do věznice se zvýšenou ostrahou nezhoršuje jeho procesní postavení. Oba soudy vycházely z úvahy, do jakého typu věznice by stěžovatel měl být s ohledem na povahu a závažnost spáchaného trestného činu zařazen podle českého práva a tento závěr pak konfrontovaly s prostředím, ve kterém ve Velké Británii dosud trest vykonával, i s mírou jeho práv a povinností z toho vyplývajících. K posouzení těchto podmínek si opatřily dostatek informací i důkazů, včetně manuálu upravujícího výkon trestu na doživotí ve Velké Británii, přičemž respektovaly i skutečnost, že trest odnětí svobody je možno v České republice vykonat jen v rámci typů věznic uvedených v §56 tr. zák. a způsobem stanoveným ve zvláštním zákoně. Ústavní soud neshledal v hodnotícím procesu obou soudů ani v závěrech z něho vyvozených exces či libovůli, které by byly způsobilé posunout věc do ústavní roviny.
Pokud stěžovatel považuje za důležitý ukazatel pro své zařazení do mírnějšího typu věznice okolnosti daného případu, povahu a stupeň narušení své osoby coby pachatele, kladné hodnocení z výkonu trestu na území Velké Británie a bezproblémové chování (zřejmě vychází z dikce ustanovení §56 odst. 3, věta před středníkem tr. zák., umožňující zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, a to se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele), jím uváděná hlediska nelze v jeho případě, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, aplikovat (srov. ustanovení §56 odst. 3, věta za středníkem tr. zák.). Tyto okolnosti mohou nabýt na významu především při rozhodování o případném přeřazení do mírnějšího typu věznice či o podmíněném propuštění z výkonu trestu. V projednávané věci však šlo o rozhodování o tom, v jakém typu věznice má stěžovatel v České republice ve výkonu trestu pokračovat, pro něž je stěžejní zmíněná zásada, že nesmí dojít ke zhoršení trestně právního postavení odsouzeného oproti způsobu výkonu trestu v odsuzujícím státě. Tuto zásadu obecné soudy, jak je uvedeno výše, dostatečně respektovaly.
Samotný fakt, že stěžovatel s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů nesouhlasí a předkládá argumenty o nutnosti jiného náhledu na věc, není sám o sobě způsobilý posunout věc do ústavně právní roviny. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu