ECLI:CZ:US:2012:2.US.1679.12.1
sp. zn. II. ÚS 1679/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. Janem Bujnochem, advokátem se sídlem Polanecká 77/22, Ostrava - Svinov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 1/2012-74 ze dne 2. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zakotvující povinnost soudů poskytovat zákonnou ochranu právům, a zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, garantovaných v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným rozsudkem č. j. 8 Co 1/2012-74 ze dne 2. 2. 2012 Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 116 C 27/2010- 46 ze dne 14. 6. 2011, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni, J. J., částku 18 940 Kč ve lhůtě do 31. 12. 2012 a na nákladech řízení, k rukám právního zástupce žalobkyně, částku 4 000 Kč. Ve výroku II. napadené rozhodnutí nepřiznávalo náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 5. 9. 2007 mezi ní jako postupníkem a Stavebním bytovým družstvem Nová huť jako postupitelem, pohledávku v částce 13 260 Kč. Následně usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 49 E 623/2008 ze dne 21. 7. 2008 byl na její návrh jako oprávněné proti povinnému O. J. na základě vykonatelných rozsudků téhož soudu, jimiž byl povinný zavázán zaplatit Stavebnímu bytovému družstvu Nová huť mimo jiné náklady řízení v částce 7 990 Kč, resp. 7 060 Kč, nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 13 260 Kč přikázáním pohledávky povinného za stěžovatelkou a povinný byl zavázán zaplatit oprávněné náklady výkonu rozhodnutí 5 680 Kč. Usnesení bylo stěžovatelce řádně doručeno dne 4. 8. 2008. Stěžovatelka v řízení dále doložila, že dopisem datovaným dne 16. 5. 2011 započetla vůči O. J. své pohledávky proti předmětné pohledávce vůči ní, vyplývající z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 60 C 124/2001 ze dne 28. 2. 2008 a dosahující výše 375 000 Kč, s tím, že po vzájemném započtení J. stěžovatelce dluží částku 153 544 Kč. Zjištěný skutkový stav obecné soudy posoudily podle §315 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž dospěly k závěru, že tzv. poddlužnická žaloba je důvodná. Nalézací soud poukázal na to, že stěžovatelka jako dlužník povinného J. svou povinnost vůči žalobkyni jakožto oprávněné nesplnila, že nárok z tzv. úkojného práva není promlčen a že stěžovatelce se nepodařilo prokázat kvalifikovaný důvod, který by ji ke dni doručení usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky (tj. ke dni 4. 8. 2008), zprošťoval povinnosti plnění jako dlužnice povinného. Z důvodu specifických okolností daného případu, spočívajících v stěžovatelkou zpochybňované existenci předmětné pohledávky, a tedy v zájmu právní jistoty, bylo pak možno podle nalézacího soudu nárok žalobkyně uplatnit podáním poddlužnické žaloby.
S uvedenými právními závěry obecných soudů projevila stěžovatelka nesouhlas v ústavní stížnosti. Opakovaně zdůraznila, že k datu 4. 8. 2008 pohledávka J. za ní již neexistovala, neboť došlo k započtení vzájemných pohledávek, proto nebyla ani povinna hradit žalobkyni vymáhanou pohledávku za J. Nalézací soud se podle ní nedostatečně vypořádal s podmínkami žalovatelnosti nároku za situace, kdy žalobkyně mohla uplatnit proti stěžovatelce přímo návrh na nařízení výkonu rozhodnutí.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka mimo jiné namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelce však toto právo odepřeno nebylo, neboť byla od počátku jedním z účastníků řízení a svá procesní práva plně realizovala; opak ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí.
Právo na spravedlivý proces přitom neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud obecné soudy postupují dle příslušných ustanovení o. s. ř., jež upravují průběh řízení před soudem, a v souladu s principy zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup přiměřeným způsobem odůvodní, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V reakci na stěžovatelčiny námitky je rovněž nutné podotknout, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávaném případě Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o oprávněnosti nároku žalobkyně ve smyslu §315 o. s. ř., ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatelky. Obecné soudy přitom dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanovením §157 o. s. ř., a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v zahájené polemice s přijatými závěry a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Namítá-li stěžovatelka porušení článku 90 Ústavy, je potřeba konstatovat, že vzhledem k jeho systematickému zařazení v Ústavě nezakládá citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Z tohoto hlediska se proto podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu