ECLI:CZ:US:2012:2.US.1713.12.1
sp. zn. II. ÚS 1713/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, se sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, čp. 81, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, č. j. 30 Cdo 118/2011-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 70 Co 382/2010-80, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2010, č. j. 16 C 47/2009-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem soudu zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se v postavení žalobce domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 náhrady škody ve výši 750.000 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná"). Majetková škoda mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 38/93. V tomto řízení podal stěžovatel dne 12. 7. 2002 dovolání, které bylo dovolacímu soudu předloženo až 27. 7. 2007. Stěžovatel tvrdil, že mu nebyl vyplacen vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví, který podle rozhodnutí soudu činil 750.000 Kč. Protože vyčkával, jak bude rozhodnuto o jeho dovolání, nepodal návrh na výkon rozhodnutí, neboť v dovolání zpochybňoval právní moc rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a nechtěl, aby mu vznikly náklady za exekuční řízení v případě úspěchu dovolání. Nárok na vyplacení nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč zdůvodňoval průtahem v řízení, ke kterému došlo opožděným předložení jeho dovolání dovolacímu soudu, a to v důsledku nedbalosti soudu prvního stupně.
Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Pokud šlo o majetkovou újmu, dovodil, že zde neexistuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepředložení dovolání dovolacímu soudu a tvrzenou škodou, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se zaplacení uvedené částky domohl podáním návrhu na výkon rozhodnutí. Ohledně nemajetkové újmy, zamítl žalobu s odůvodněním, že nárok byl u soudu uplatněn až po uplynutí promlčecí doby a námitka promlčení byla žalovanou v řízení řádně uplatněna. Odvolací soud z podnětu odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožňuje. Dovoláním stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů. V té části, kde směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo dovolací řízení zastaveno. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu jej dovolací soud odmítl, neboť neshledal naplnění žádného z uplatňovaných dovolacích důvodů.
Proti uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatel podanou ústavní stížností. V ní ve vztahu k náhradě škody opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil před obecnými soudy a shodně vysvětlil důvody, proč nepodal návrh na výkon rozhodnutí na zaplacení vypořádací ceny spoluvlastnického podílu. Pokud jde o vznesenou námitku promlčení, rovněž opakuje argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy. Tvrdí, že se o rozhodnutí dovolacího soudu dozvěděl až v měsíci listopadu 2007 a nikoliv 24. 9. 2007, kdy toto rozhodnutí bylo doručeno jeho právnímu zástupci. Uvádí, že tomuto právnímu zástupci před doručením rozhodnutí dovolacího soudu vypověděl plnou moc, a proto mu již rozhodnutí nemělo být doručováno. O existenci rozhodnutí se tak dozvěděl až v listopadu 2007, kdy svého bývalého zástupce navštívil a ten ho teprve o rozhodnutí a jeho obsahu informoval. Nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti již dne 2. 4. 2008, tedy včas. Podstatnou část ústavní stížnosti věnuje průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kde podle jeho názoru došlo k opakovanému porušení právních předpisů a k nesprávnému úřednímu postupu v jeho neprospěch. V petitu ústavní stížnosti navrhl zrušit všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 C 47/2009, a Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 11 C 38/93, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.
Závěru obecných soudů, že neexistuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepředložení dovolání dovolacímu soudu a tvrzenou škodou, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se zaplacení uvedené částky domohl podáním návrhu na výkon rozhodnutí, z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nabylo právní moci již 19. 7. 1995. I když stěžovatel zpochybňoval právní moc tohoto rozhodnutí, měl být dostatečně bdělý při ochraně svých práv a nespoléhat na kladné vyřízení svých podání. Nedostatek bdělosti při ochraně soukromých práv nemůže být důvodem k náhradě škody vůči státu.
Stěžovatel dále zpochybňuje závěry obecných soudů ohledně promlčení nároků na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. I zde musí Ústavní soud konstatovat, že postup obecných soudů nepřekročil meze ústavnosti. Obecné soudy se všemi tvrzeními stěžovatele podrobně zabývaly, a podrobně a srozumitelně vyložily, proč mu nemohou dát za pravdu. Vypovězení plné moci zástupci stěžovatele v dovolacím řízení nebylo soudu oznámeno, a proto doručování rozhodnutí dovolacího soudu na adresu právního zástupce stěžovatele bylo v souladu s procesními předpisy. Datum doručení uvedeného rozhodnutí tomuto zástupci je datem řádného doručení.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na přiznání této náhrady. Toto právo souvisí s právem na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces přitom nikomu nezaručuje rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu