ECLI:CZ:US:2012:2.US.1716.11.1
sp. zn. II. ÚS 1716/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, IČ: 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Radnická 14/16, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 395/2006-174 ze dne 24. 6. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4729/2008-196 ze dne 30. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, domnívaje se, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadená rozhodnutí vzešla z řízení, v němž se stěžovatelka domáhala regresního nároku na zaplacení částky ve výši 448 335 Kč s příslušenstvím z titulu ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."), po P. O., jakožto osobě odpovědné dle ustanovení §427 a §430 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z." nebo "občanský zákoník"), za škodu způsobenou provozem vozidla, k němuž ke dni vzniku škodné události nebylo sjednáno příslušné povinné smluvní pojištění. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 6 C 255/2005-146 ze dne 26. 5. 2006 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta (výrok I.). Ve výroku II. soud uložil žalobci - stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 47 586,90 Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 60 Co 395/2006-174 ze dne 24. 6. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (ve věci samé) potvrdil a změnil pouze ve výroku II. o nákladech řízení, kdy uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně částku 47 606 Kč a nově na nákladech odvolacího řízení dále částku 48 102 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Vzal za prokázané, že dne 8. 5. 2004 při dopravní nehodě zaviněné L. Z. jako řidičem osobního vozidla Škoda 120L, došlo ke škodě na jiném voze a ke škodě na zdraví osob v něm jedoucích, za níž odpovídal z titulu obecné odpovědnosti za škodu dle ustanovení §420 odst. 1 o. z. L. Z., který sám při nehodě utrpěl smrtelná zranění. Vlastníkem a současně provozovatelem vozidla Škoda 120L byl žalovaný, jehož odpovědnost, stěžovatelkou dovozovanou dle ustanovení §427 odst. 2 a §430 odst. 1, věta druhá o. z., založenou na tvrzení, že svou nedbalostí umožnil užití vozidla k provozu v době nehody, odvolací soud shodně se soudem nalézacím neshledal. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že v daném případě došlo ke zneužití předmětného vozidla jako dopravního prostředku viníkem nehody a jeho řidičem L. Z., bez vědomí a proti vůli žalovaného jako provozovatele vozidla. Žalovaný mu neumožnil, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti, disponovat s předmětným vozidlem, pročež ani nemohl vzhledem ke svým dosavadním vztahům se synem své družky vědět, že zvolený způsob zabezpečení klíčů od vozidla není dostatečný. L. Z. užil vozidlo toho dne zcela náhodně, kdy navštívil bydliště své matky a žalovaného v době jejich nepřítomnosti a bez jejich vědomí a v rozporu se svým dosavadním chováním ve vztahu k motorovým vozidlům provozovaným žalovaným si vzal klíče uložené v uzamčeném domě. Odvolací soud také přihlédl k tomu, že L. Z. byl již zletilý (27 let), nebyl v rodinně právním vztahu k žalovanému, nebydlel s ním v jedné domácnosti a bydliště žalovaného navštěvoval nepravidelně a nahodile. Popsané skutkové okolnosti odlišovaly pak podle odvolacího soudu posuzovaný případ od těch, jež projednával Nejvyšší soud ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 2157/2004 a sp. zn. 25 Cdo 214/2002, a v nich vyvozené právní závěry proto nebylo možno aplikovat.
Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 4729/2008-196 ze dne 30. 3. 2011 odmítl jako nepřípustné, shledávaje rozhodnutí krajského soudu v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu, které tak nepředstavuje rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K věci konkrétně poznamenal, že "není-li stanoveno, jak mají být klíče od vozidla zabezpečeny, je třeba vyjít z požadavku rozumného přístupu k zabezpečení klíčů. Zpravidla v běžných rodinných vztazích, kde nejdou dány okolnosti svědčící o tom, že by ke zneužití vozidla rodinným příslušníkem mohlo dojít, není potřeba klíče od vozidla nijak zabezpečit. Podle zjištění soudů v předmětné věci nic v chování L. Z. nenasvědčovalo tomu, že by takové riziko existovalo." Dovolací soud rovněž potvrdil závěry odvolacího soudu stran neaplikovatelnosti stěžovatelkou opakovaně citované judikatury, která postihuje odlišné skutkové situace, při nichž došlo ke zneužití vozidel osobami nezletilými.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V předložené ústavní stížnosti vytkla obecným soudům nesprávné posouzení otázky společné odpovědnosti žalovaného jako provozovatele vozidla Škoda 120L za vzniklou škodu podle §427 a násl. o. z., kdy trvala na existenci nedbalostního zavinění žalovaného ve vztahu k nedovolené dispozici s nepojištěným vozidlem. Uvedené odvíjela od skutečnosti, že žalovaný nesvědomitým přístupem k zabezpečení klíčů od vozidla umožnil užití tohoto vozidla jinými osobami, a to přestože věděl, že vozidlo není pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Po dohodě s družkou totiž poskytl L. Z. klíč od domu a neomezeně mu tak zpřístupnil nejen dům, ale i klíče od škodícího vozidla, které se v něm volně nacházely. V této souvislosti stěžovatelka za nerozhodný považovala věk viníka nehody, který sice byl zletilý, ale měl volný přístup do domu, tudíž žalovaný mohl a měl předpokládat, že řidič může volně položené klíče od vozidla zneužít. Svou argumentaci podpořila opětovnou citací rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2157/2004 a sp. zn. 25 Cdo 214/2002. Stěžovatelka dále poukázala na to, že vozidlo bylo připraveno k jízdě, z čehož podle ní plynula nevěrohodnost výpovědi žalovaného a jeho družky o tom, že vozidlo nebylo údajně používáno. Dané okolnosti vedly pak stěžovatelku k přesvědčení, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť jí svým postupem při výkladu ustanovení §430 odst. 1 o. z. znemožnily domoci se svého nároku.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelce však toto právo odepřeno nebylo, neboť byla od počátku jedním z účastníků řízení a svá procesní práva plně realizovala; opak ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí.
Právo na spravedlivý proces přitom neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud obecné soudy postupují dle příslušných ustanovení o. s. ř., jež upravují průběh řízení před soudem, a v souladu s principy zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup přiměřeným způsobem odůvodní, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V reakci na stěžovatelčiny námitky je rovněž nutné podotknout, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávaném případě Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o absenci odpovědnosti žalovaného za škodu dle ustanovení §427 o. z., ve spojení s §430 odst. 1, věta druhá o. z., ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatelky. Krajský soud v napadeném rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil obsah výše citovaných ustanovení občanského zákoníku, ukládajících odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodu vyvolanou jeho provozem, jakož i chování žalovaného, tj. právě provozovatele vozidla v souvislosti se zabezpečením vozidla proti jeho neoprávněnému užití. Pokud jde o zjištění oprávněnosti nároku na straně stěžovatelky, i zde soudy postupovaly v souladu s §132 o. s. ř. a na podkladě provedených důkazů neshledaly naplnění zákonné podmínky společné odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu spolu s L. Z. ve smyslu ustanovení §430 odst. 1, věty druhé o. z., tudíž ani naplnění podmínek pro vznik nároku stěžovatelky na náhradu poskytnutého plnění z jejího garančního fondu dle ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. Obecné soudy v posuzované věci dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanovením §157 o. s. ř., a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v zahájené polemice s přijatými závěry a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu