ECLI:CZ:US:2012:2.US.1754.12.1
sp. zn. II. ÚS 1754/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 14 Co 424/2011-344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a blíže nespecifikovaného ustanovení Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ostravě, jakožto soud odvolací, v napadené části rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 8. 2011 č. j. 0 Nc 568/2008, jímž byl zamítnut návrh otce na svěření nezletilého do střídavé péče pro dobu před a po rozvodu, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Stěžovatel se v původním řízení domáhal nové úpravy práv a povinností včetně styku pro dobu před a po rozvodu ohledně svého nezletilého syna R., kdy jeho cílem bylo zrušení výlučné péče matky a svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Ostravě se v napadeném rozhodnutí nezabýval argumentací stěžovatele, která spočívala v upozornění na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, které dle názoru stěžovatele zcela přiléhají i na řízení před obecnými soudy ve věci úpravy poměrů k stěžovatelovu nezletilému synovi. V podrobnostech stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Ostravě měl odůvodnit své rozhodnutí zejména absencí společné vůle rodičů ke střídavé péči, neboť dle názoru soudu měla chybět vůle matky. Soud tak dle stěžovatele rezignoval na zjišťování příčiny této absence, jinak by musel dospět k závěru, že tato je dána výlučně neodůvodněným a svévolným nesouhlasem matky. Střídavá péče přitom dle stěžovatele de facto již několik let funguje.
Stěžovatel poukazuje na to, že opatrovník nezletilého, Městský úřad ve Frýdku-Místku, shledal, že oba rodiče jsou schopni řádné péče o syna. Dle interpretace znaleckého posudku stěžovatelem z tohoto vyplývá, že proti zavedení střídavé péče nezletilý nemá výhrad a neměla by na něj negativní dopady. Soud tak nezjistil žádnou skutečnost, která by zavedení střídavé péče bránila, přesto k jejímu zavedení nepřistoupil.
Z přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující:
Krajský soud v Ostravě, jakožto soud odvolací, vyšel z toho, že nezletilý dovršil patnáctý rok života, ve škole dosahuje výborných výsledků. Je ve výlučné péči matky, bydlí s ní a se svou sestrou v rodinném domě, který splňuje veškeré materiální předpoklady pro jeho harmonický rozvoj. S otcem se stýká pravidelně a poměrně intenzivně, kdy s ním tráví 2-3 dny v týdnu a nadto delší časové úseky v období letních prázdnin, úměrné jejich délce (měsíc o letních prázdninách, 5-6 dní o zimních a jarních prázdninách). Po dobu, kterou tráví u otce, přebývá rovněž ve velmi dobrých materiálních podmínkách; vedle otce se o něj zde stará i otcova družka. Dále Krajský soud v Ostravě vzal při svém rozhodování v úvahu výsledek jednání před orgánem sociálně-právní ochrany dětí ze dne 23. 1. 2012, kde byl zjištěn názor nezletilého bez přítomnosti rodičů. Tento spočíval v tom, že nezletilý chápe význam a mechanismus fungování institutu střídavé péče a spíše ji nechce. Má zájem na tom, aby modus vivendi zůstal tak, jak je nyní, tedy aby mohl s otcem vstupovat do kontaktu dle svých vlastních přání. Za svůj domov považuje své současné bydliště u matky, kde se cítí bezpečně a obklopen lidmi, kteří mu rozumí a které má rád; bydlí zde i jeho zletilá sestra. Oba rodiče má rád, nepřeje si být vystavován volbě, u kterého z nich má bydlet, a nese s nelibostí probíhající řízení, v němž rodiče vystupují jako představitelé antagonistických zájmů. Orgán sociálně-právní ochrany dětí doporučil ponechání nezletilého v péči matky. Odvolací soud shledal s přihlédnutím k této faktické situaci a s odkazem na to, že nenastala žádná podstatná změna okolností, která by odůvodňovala nutnost změny úpravy poměrů, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, který, vycházeje ze stejných zjištění, návrh otce na novou úpravu poměrů zamítl a zastavil řízení o úpravě styku s nezletilým.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, jakož i obsah napadeného rozsudku, a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že stojí mimo samostatnou soustavu obecných soudů, pročež mu nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, je vázán již v minulosti mnohokrát akcentovanou doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a principem sebeomezení. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti tudíž není povolán k instančnímu přezkumu rozhodovací činnosti soudů obecného soudnictví a jeho pravomoc k takovému přezkumu je založena výhradně v důsledku toho, že jimi nebyly respektovány principy ústavněprávní, a došlo tak k dotčení ústavních předpisů garantujících práva a svobody účastníků řízení.
Při posuzování stěžovatelovy věci vyšel Ústavní soud z následujících premis:
Ustanovení §26 odst. 4 zákona o rodině ukládá soudu, aby při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů sledoval především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbal, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud má přihlédnout rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, a výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
Úmluva o právech dítěte, přijatá dne 20. 11. 1989 v New Yorku, vyhlášená sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb. ve svém článku 3 odst. 1 stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Čl. 12 pak stanoví právo dítěte "se svobodně vyjadřovat ke všem záležitostem, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost."
Ve své předchozí rozhodovací činnosti ve věci právních aspektů výchovy nezletilých a zejména kritériím posuzování vhodnosti střídavé oproti výlučné péči Ústavní soud dospěl k závěru, na nějž odkazuje i stěžovatel, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě. Soudy mohou a mají využívat prostředků poskytnutých jim zákonem o rodině [např. ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a §44], kterými mohou postihovat toho z rodičů, který ať už záměrně, anebo z nedbalosti maří veřejný zájem na řádné výchově a rozvoji osobnosti dítěte. Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé), a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte (srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 1209/09, N 32/56 SbNU 363). Relevantnost hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem tedy samozřejmě neznamená, že vždy musí být dítě svěřeno do výlučné výchovy tomu rodiči, v jehož prospěch toto hledisko vyznívá. Jde zajisté pouze a jen o jedno z více hledisek, které musí soud vzít v úvahu. Po posouzení celkové situace je třeba zvažovat, které řešení je v zájmu dítěte.
Obecně lze konstatovat, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak - v zásadě - právě toho z rodičů, který mimo jiné uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem [poznámka: avšak za předpokladu, že z pohledu zájmu dítěte nepřevažují jiné skutečnosti svědčící naopak pro péči druhého rodiče] (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 2661/10 , N 219/59 SbNU 167).
Za významné za těchto okolností zde považuje Ústavní soud zdůraznit tato fakta: 1) nezletilý si kontakt otce sjednává sám a matka tomuto nikterak nebrání; 2) faktická úprava poměrů je dlouhodobě stabilní a nedochází k žádným podstatným změnám v rozhodujících okolnostech; 3) materiální i osobnostní předpoklady péče o nezletilého jsou u otce i matky srovnatelné; 4) nezletilý se kloní k tomu, aby byl zachován status quo, dovršil patnáctý rok života a je rozumově vyspělý natolik, aby k jeho názoru bylo možno přistupovat, jakožto k názoru kvalifikovanému, založenému na dostatečném zhodnocení relevantních objektivních skutečností a vlastních subjektivních preferencí; 5) odvolací soud v napadeném rozhodnutí vzal všechna tato fakta v úvahu a vyjádřil se k nim dostatečně přesvědčivým způsobem v odůvodnění.
Ústavní soud s přihlédnutím k těmto skutečnostem nepovažuje dominantní argument otce, tedy údajné nerespektování právního závěru, obsaženého ve výše zmíněném nálezu III. ÚS 1206/09 za důvodný. Ve věci, vyústivší v citovaný nález, dospěl Ústavní soud k závěru, že střídavá péče by pro nezletilého byla optimální a její zavedení hatil pouze neopodstatněný nesouhlas matky, to vše za situace, kdy šlo o prvotní právní řešení úpravy poměru nezletilého. Ve věci stěžovatele však šlo o změnu existující úpravy takových poměrů, která ve vztahu k němu fungovala bez problému již delší dobu. Obecné soudy postupovaly správně, když v předmětné věci nepřistoupily k zásahu do dosavadního bezproblémového modu vivendi, který zaručuje nezletilci stabilní výchovné i materiální prostředí a dostatečný kontakt dle jeho vlastní volby bez cizí ingerence i s rodičem, se kterým nebydlí. Ústavní soud si je vědom toho, že po stránce hmotné i výchovné by bylo u otce o nezletilého patrně stejně dobře postaráno jako u matky, nicméně je třeba akcentovat zájem nezletilého na tom, aby nebylo zasahováno do stavu, který funguje bez problémů, nezletilému prospívá a nezbavuje jej nikterak výchovného vlivu otce (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2748/12 či I. ÚS 2344/12). Tím samozřejmě není nikterak dotčena možnost soudu kdykoliv v budoucnu i bez návrhu rozhodnout o změně úpravy práv a povinností rodičů ve vztahu k výchově nezletilého a péče o něj, došlo-li by k podstatné změně poměrů tak, jak to předpokládá §28 zákona o rodině.
Odvolací soud tak při svém rozhodnutí zohlednil okolnosti případu v rozsahu, nutném pro kvalifikovaný závěr (zejména přihlédl k vyjádřením samotného nezletilého, doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, požadavku na stálost úpravy výchovného prostředí, atd.) tento závěr dostatečně zdůvodnil a při svém rozhodnutí nevybočil extrémně ze zásad zjišťování a hodnocení podstatných skutečností, zásad subsumpce skutkového stavu pod správně určené právní normy, ani ze zásad aplikace těchto norem. Napadené rozhodnutí tak v přezkumu na ústavněprávní rovině obstálo.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu