ECLI:CZ:US:2012:2.US.1760.12.1
sp. zn. II. ÚS 1760/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Oblastní nemocnice Trutnov, a.s., se sídlem Gorkého 77, Trutnov, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem advokátní kanceláře Praha1,Vodičkova 28, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2012 č j. 25 Cdo 1342/2010-344 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2009 č.j. 26 Co 319/2009-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 3. 2009 č.j. 30 C 208/2007-211, jimž byla zavázána k úhradě částky 240 000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců. Rovněž požaduje zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Trutnově a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že předmětem řízení u obecných soudů byl požadavek manželů B. a R. R. na zaplacení náhrady škody, způsobené jim úmrtím syna v důsledku nesprávně vedeného porodu. Soud prvého stupně žalobě vyhověl. Porušení povinnosti postupovat při porodu tzv. lege artis spatřoval v tom, že lékaři žalované bez relevantního důvodu nevyužili metodu monitorování plodu kardiotokografem, čímž zanedbali možnost včasně reagovat na aktuální stav plodu v průběhu porodu, a to zejména v kritické době. Příčinnou souvislost shledal soud vtom, že lékaři včas nezachytili náznaky hrozící hypoxie, přičemž nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že první známky hypoxie nastaly až v době, kdy provedení císařského řezu již nepřicházelo v úvahu.
Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, neboť příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a úmrtím syna žalobců je možno z provedených důkazů dovodit. Shodně vyšel ze závěru, že metoda kontinuálního monitorování plodu nebyla využita, ač k tomu nebyly dány relevantní důvody. Vzhledem k chybějícím záznamům o stavu plodu v průběhu porodu hodnotil komplex nepřímých důkazů, jak na ně bylo poukázáno v ústavním znaleckém posudku i ve výpovědích jeho zpracovatelů, a dokazování doplnil o protokoly s výslechy znalců v trestním řízení. Odvolací soud pak dovodil, že příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované spočívající v nedostatku monitorování plodu a úmrtím syna žalobců je dána, neboť na základě řady nepřímých důkazů lze učinit skutkový závěr, že hypoxie plodu nastala dříve, než bylo zahájeno cca desetiminutové kontinuální sledování ozev plodu.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud dospěl ke zcela jiným skutkovým a právním závěrům, než soud prvého stupně a z jiných důvodů než soud prvého stupně vyhověl žalobě, přičemž stěžovatelka nemohla již na nesprávné skutkové závěry, odlišné od závěrů soudu prvého stupně, nijak reagovat. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje za překvapivé a namítá, že byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se tzv. překvapivými rozhodnutími.
Dle stěžovatelky závěry, které učinil, na rozdíl od soudu prvého stupně, odvolací soud ohledně existence příčinné souvislosti mezi absencí kontinuálního monitorování plodu kardiotokografem a úmrtím dítěte, jsou v extrémním nesouladu se všemi znaleckými posudky a závěry všech expertních zkoumání daného případu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, dle nějž se v dané věci jedná o rozhodnutí překvapivé. Pro posouzení odpovědnosti stěžovatelky bylo od počátku řízení podstatné zjištění, zda tvrzené a následně zjištěné (shora nastíněné) pochybení ze strany nemocnice při vedení porodu bylo způsobilé zapříčinit úmrtí dítěte. V tomto smyslu bylo prováděno dokazování, včetně dokazování znaleckými posudky, výslechy účastníků, svědků, trestním spisem apod. Oba soudy přitom dospěly k názoru, že nebyla řádně a důsledně využita metoda monitorování plodu kardiotokografem, čímž byla zanedbána možnost v průběhu porodu včasně reagovat na aktuální stav plodu a adekvátně tomu porod vést. Stěžovatelka měla od počátku řízení možnost se k tvrzení žalobců ohledně pochybení, které posléze soudy shledaly za opodstatněné, vyjadřovat a navrhovat důkazy, které by je vyvracely, což také činila. Ostatně námitky, o nichž v ústavní stížnosti tvrdí, že je nemohla v řízení u obecných soudů řádně uplatnit, uváděla již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a v závěrečném stanovisku ze dne 2. 12. 2009. Krajský soud přitom v odvolacím řízení postupoval v souladu s §213 odst. 1, 2, 4 o.s.ř., tedy se řádně zabýval dosavadním průběhem řízení, dokazování doplnil a poté učinil vlastní závěr o skutkovém stavu, aniž by došlo ke změně v právním posouzení uplatněného nároku.
Ústavní soud proto rozhodnutí odvolacího soudu neshledává překvapivým, tedy takovým, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, kdy by soud dospěl ke zcela odlišnému právnímu posouzení od právního posouzení soudu prvního stupně a stěžovatelka by neměla možnost tvrdit jiné skutečnosti a navrhnout jiné důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně, ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo. Shodně s Nejvyšším soudem lze i konstatovat, že posun v úvahách odvolacího soudu se týkal skutkových zjištění ke vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody, nikoliv změny v právním posouzení uplatněného nároku, která by vyžadovala tomu odpovídající procesní poučení soudu.
Z výše uvedeného také vyplývá, že poukaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu není případný, neboť uvedená rozhodnutí se po skutkové i právní stránce lišila od nyní projednávané věci.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by závěry přijaté obecnými soudy byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jak uvádí stěžovatelka. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledává důvod rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat či se k věci z hlediska jednoduchého práva duplicitně vyjadřovat. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu pak bylo rozhodováno výhradně o přípustnosti dovolání, tedy o otázce procesní, přičemž Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěr obecných soudů, dle něhož příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti stěžovatelky a úmrtím syna žalobců je možno z provedených důkazů dovodit, nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík
předseda senátu