ECLI:CZ:US:2012:2.US.1785.12.1
sp. zn. II. ÚS 1785/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2012 č. j. 181 EC 514/2010-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. shora uvedeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se proti žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému za jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD (výrok I.). Současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudu, že o náhradě nákladů řízení rozhodl v rozporu s průběhem řízení i v rozporu s rozhodnutím ve věci. Namítá, že důvodně očekávala, že v případě úspěchu ve sporu jí bude přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Soud však náklady posoudil jako neúčelně vynaložené, s tím že v jiném řízení se stejnými účastníky jí již náhrada nákladů řízení přiznána byla, a mohla tedy oba své nároky uplatnit v jedné žalobě, s níž by byly spojeny jedny náklady právního zastoupení i soudní poplatek. Tato skutečnost však dle jejího mínění nemůže být okolností odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení. Soud jí ani nesdělil svůj záměr aplikovat §142 o. s. ř. a posoudit její náklady jako účelně nevynaložené, čímž jí odepřel právo se k této otázce během jednání vyjádřit. Je přesvědčena, že soud ustanovení §142 odst. 1 a §137 o. s. ř. aplikoval nesprávně a překročil v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů. Jeho postup označuje za svévolný a rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněné a neodůvodněně zvýhodňující jednu stranu sporu. Na podporu svých tvrzení pak odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, nově zejména na závěry vyslovené v nálezu ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, a poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008.
Argumentačně shodnými ústavními stížnostmi stěžovatelky týkajícími se téže právní problematiky se Ústavní soud ve svých senátech již opakovaně zabýval a rozhodl o nich tak, že je jako zjevně neopodstatněné usneseními odmítl (např. sp. zn. II. ÚS 853/12, II. ÚS 1266/12, I. ÚS 1340/12, III. ÚS 1462/12 či III. ÚS 1699/12). Ani v posuzované věci, kdy napadený výrok je logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněn, nemá Ústavní soud důvodu se od této judikatury odchylovat a na závěry z ní plynoucí, jež jsou stěžovatelce známy, proto pro stručnost plně odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu