ECLI:CZ:US:2012:2.US.1828.11.1
sp. zn. II. ÚS 1828/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Luďkem Holánem, advokátem se sídlem Baarova 1594/16, Teplice, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově č. j. 16 C 555/99-123 ze dne 2. 3. 2010 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 377/2010-151 ze dne 23. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pro případ důvodnosti ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Jak bylo z přiloženého spisového materiálu zjištěno, rozsudkem pro zmeškání č. j. 16 C 555/99-45 ze dne 17. 1. 2005 Okresní soud v Chomutově (dále též "okresní soud") vyhověl žalobě podané Podnikem bytového hospodářství Chomutov, s. p. v likvidaci, se sídlem ul. Jakoubka ze Stříbra 112, Chomutov, IČ: 00079081, a zavázal stěžovatele k zaplacení žalované částky 37 951 Kč a nákladů řízení ve výši 6 845 Kč k rukám žalobce, resp. jeho právního zástupce. Podle vyznačené doložky rozsudek nabyl právní moci dne 23. 3. 2005.
Proti tomuto rozhodnutí uplatnil stěžovatel dne 17. 1. 2006 odvolání (a současně i návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, o němž bylo opakovaně rozhodováno, naposledy zamítavým usnesením okresního soudu ze dne 27. 3. 2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2008), mimo jiné s odůvodněním, že mu zásilka obsahující meritorní rozhodnutí ve věci nebyla řádně doručena, respektive nemohla nastat právní fikce doručení, neboť v rozhodné době se nezdržoval v místě svého trvalého bydliště.
Napadeným usnesením č. j. 16 C 555/99-123 ze dne 2. 3. 2010 okresní soud odvolání odmítl dle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako opožděně podané. Nalézací soud měl ze spisu ověřeno, že rozsudek pro zmeškání byl stěžovateli doručován, a protože v místě svého bydliště nebyl zastižen, byl rozsudek uložen dne 21. 1. 2005. Za doručený byl považován desátým dnem, tedy dne 31. 1. 2005, pročež poslední den k podání odvolání uplynul dnem 15. 2. 2005. Bylo-li odvolání podáno až dne 17. 1. 2006, stalo se tak dlouho po uplynutí zákonné lhůty.
K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 11 Co 377/2010-151 ze dne 23. 2. 2011. Odvolací soud se neztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně shledal odvolání stěžovatele opožděným. Uvedl, že rozsudek pro zmeškání byl stěžovateli do vlastních rukou na adresu jeho bydliště doručován dvakrát. Poprvé byla zásilka uložena na poště dne 21. 1. 2005, podruhé dne 25. 2. 2005, přičemž je třeba vycházet z údajů na doručence pocházející z opakovaného doručení, neboť pouze tato splňuje veškeré zákonem předepsané náležitosti. Na výzvu okresního soudu, aby prokázal, že se v místě bydliště dne 25. 2. 2005 a v následujících deseti dnech nezdržoval, však stěžovatel toliko uvedl, že převážnou část času pobýval na Moravě a následně v mnoha případech v zahraniční, tedy netvrdil, že by se v místě bydliště vůbec nevyskytoval. Doručení uložením proto považoval odvolací soud za účinné s tím, že lhůta k podání odvolání skončila již dne 22. 3. 2005.
Stěžovatel se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Řízení u okresního soudu dle jeho slov vykazovalo řadu pochybení, nejen po procesní stránce. Nalézací soud příkladmo dvakrát předložil spis krajskému soudu k projednání odvolání proti rozsudku pro zmeškání s tím, že odvolání bylo podáno včas a dvakrát byl spis odvolacím soudem vrácen pro závažné nedostatky předkládací zprávy, které znemožňovaly podané odvolání projednat. Okresní soud teprve na základě druhého vrácení spisu rozhodl napadeným usnesením, kteréžto je však zcela nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, zmatečné a skutečnosti v něm uvedené nemají oporu v soudním spisu. Před jeho vydáním navíc okresní soud v rozporu se závazným pokynem krajského soudu neprovedl šetření potřebná k objasnění, zda je odvolání opožděné či nikoliv. Stěžovatel tak neměl možnost přezkoumat, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil a jaké důkazy a skutečnosti hodnotil a jakým způsobem. Odvolací soud se uvedenými námitkami stěžovatele zabýval jen okrajově, některé zcela pominul, což se týká právě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle stěžovatele se krajský soud tuto skutečnost pokusil napravit odlišným odůvodněním svého rozhodnutí, potvrzujícím usnesení nalézacího soudu, čímž ovšem suploval práci okresního soudu. Oba obecné soudy pak pochybily, pokud se nezabývaly důkazy, kterými stěžovatel dokládal svá tvrzení obsažená v podaném odvolání o tom, že se na doručovací adrese v rozhodné době nezdržoval a že doručení rozsudku pro zmeškání bylo tedy neúčinné. Stěžovatel odkázal na odvolání a dále na četnou korespondenci zasílanou soudu, ve které uváděl, že všechny potřebné listiny jsou založeny ve spise Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 22 Nc 5116/2005, maje za to, že svoji procesní odpovědnost - důkazní břemeno unesl, nicméně soudy obou stupňů rozhodovaly, aniž by si příslušný spisový materiál vyžádaly, tedy bez posouzení předložených důkazů. Vyjma porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku postupu obecných soudů popsaného shora, se stěžovatel cítí dotčen i ve svém právu na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů v souvislosti s neúměrnou délkou řízení.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem tak učinil podáním ze dne 11. 4. 2012, v němž odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí ze dne 23. 2. 2011 s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Okresní soud v Chomutově ve vyjádření ze dne 23. 5. 2012 rovněž stížnost označil za nedůvodnou. Uvedl, že oba soudy se otázkou včasnosti a omluvitelnými důvody zmeškání lhůty k podání odvolání zabývaly dostatečně, o čemž svědčí podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. I za dříve platných předpisů o. s. ř. nebylo v doručování soudních písemností stěžovateli zjištěno žádné pochybení. Údajnou absenci šetření včasnosti odvolání vyvrací výzva, kterou soud učinil vůči stěžovateli a která je založena na č. l. 84 a reakce stěžovatele v podání na č. l. 85.
Vedlejší účastník, Podnik bytového hospodářství Chomutov, s. p. v likvidaci, se nevyjádřil.
Ústavní soud posléze zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel reagoval podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2012, v němž setrval na argumentaci stran porušení svých ústavně zaručených práv.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává právě ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Lze sice přisvědčit stěžovateli, že soudy obou stupňů nereagovaly na důkazní návrhy stěžovatele týkající se neúčinnosti doručení rozsudku pro zmeškání, které stěžovatel v řízení prokazatelně vznesl, a to v samotném odvolání (č. j. 55 spisu), dále v podáních ze dne 8. 3. 2006 (č. l. 64), ze dne 22. 3. 2007 (č. l. 85) a ze dne 6. 5. 2007 (č. l. 88), ze kterých také jednoznačně vyplývá, že stěžovatel všechny důkazy již dříve zaslal Okresnímu soudu v Chomutově ke sp. zn. 22 Nc 5116/2005, kde byly založeny. Obecným soudům nic nebránilo v tom, aby si příslušný spisový materiál vyžádaly, pokud tak neučinily, dopustily se pochybení, neboť svá rozhodnutí založily na nedostatečné znalosti obsahu spisu.
Absence reakce obecných soudů na důkazní návrhy účastníka řízení představuje nežádoucí skutečnost, neboť odůvodnění rozhodnutí nerespektuje pravidla stanovená pro náležitosti usnesení podle ustanovení §169 odst. 4, ve spojení s §157 o. s. ř. Jelikož však Ústavní soud nepředstavuje, jak bylo výše uvedeno, instančně nadřízený orgán obecných soudů, bylo třeba posoudit, zda identifikované pochybení zasáhlo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, resp. zda by případný kasační zásah Ústavního soudu představoval adekvátní (žádoucí) ochranu stěžovatelových základních práv. Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
Z vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel nahlédl do předmětného soudního spisu (sp. zn. 16 C 555/99) dne 12. 10. 2005 a dále dne 21. 11. 2005, kdy mu současně byl předán rozsudek pro zmeškání s doložkou právní moci (viz záznam na č. l. 53 spisu). Odvolání stěžovatele potom bylo sepsáno dne 15. 1. 2006 a okresnímu soudu bylo doručeno dne 17. 1. 2006. Ačkoli se stěžovatel o existenci odvoláním napadeného rozsudku pro zmeškání dozvěděl nejpozději dne 12. 10. 2005, jeho odvolání bylo přesto podáno až po více než třech měsících.
Předpoklad, že stěžovateli nebyl dosud řádně doručen rozsudek pro zmeškání, je ve zjevné kolizi se zájmem ochrany právní jistoty žalobce; současně je však třeba chránit práva stěžovatele, pakliže se (nejpozději) do dne 12. 10. 2005 o existenci tohoto rozsudku nemusel dozvědět. Poté však již tuto vědomost mít musel, a podal-li odvolání až dne 17. 1. 2006, nechoval se evidentně v souladu se zásadou vigilantibus iura. Pokud proto obecné soudy přijaly závěr, že stěžovatelovo odvolání bylo podáno po lhůtě, není - hodnocen v těchto širších souvislostech požadavků spravedlivého procesu - ústavně nekonformní (obdobně Ústavní soud rozhodl v usnesení sp. zn. III. ÚS 2774/08 ze dne 19. 3. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Nepřípadná je rovněž námitka ohledně průtahů řízení. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu