ECLI:CZ:US:2012:2.US.183.12.1
sp. zn. II. ÚS 183/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. I. H. a 2) J. L., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3854/2011-486 ze dne 28. listopadu 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 14/2011-462 ze dne 24. května 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 16 C 236/96-404 ze dne 29. června 2010, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 18. ledna 2012 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 13. února 2012 se stěžovatelé domáhají zrušení částí rozhodnutí uvedených v záhlaví. Konkrétně výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta jejich žaloba, aby bylo obchodní společnosti KASOS stavebně obchodní společnosti, s. r. o., uloženo zaplatit každému ze stěžovatelů smluvní pokutu ve výši 71.852 Kč se specifikovanými úroky z prodlení za období od 14. srpna 1995 do 11. listopadu 2004 do zaplacení. Dále části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl k odvolání stěžovatelů potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. Konečně výroku II. rozsudku dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti posledně uvedenému výroku odvolacího soudu. Stěžovatelé mají za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně brojí proti skutečnosti, že zatímco v jimi napadeném výroku dovolacího soudu bylo jejich dovolání odmítnuto s tím, že jde o nárok nepřevyšující částku 100.000 Kč, tak v prvém výroku dovolání vyhověl, přičemž v obou případech jde o stejný nárok. Od samého počátku se domáhali celého svého nároku do zaplacení a byli dotlačení soudem prvního stupně k tomu, aby svůj nárok uplatnili jako vyčíslený k určitému dni. Proto nikdy nemělo dojít k rozdělení uplatněného nároku, ale mělo o něm být rozhodnuto jako o jednom celku. Jediný rozdíl mezi oběma výroky spočívá v tom, že zatímco vyhovujícím výrokem dovolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku za dobu od 25. dubna 2003 do zaplacení, tak v odmítajícím výroku bylo rozhodnuto o stejném nároku za dobu od 14. srpna 1995 do 24. dubna 2003. Shledal-li tedy dovolací soud rozhodnutí o základu nároku nesprávným, vztahuje se tento závěr pro celý nárok, bez ohledu na jeho formální rozdělení soudem. Dovolacímu soudu tak vytýkají přílišný formalismus při výkladu právních norem, který vedl k extrémně nespravedlivému závěru.
3. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že se domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s jejich námitkami proti rozhodnutí dovolacího soudu. Těmto rozhodnutím vytýkají nesprávnou aplikaci ve věci rozhodného práva, neodůvodněné nerespektování předchozího rozhodnutí dovolacího soudu (č. j. 31 Cdo 2707/2007-352), jakož i nedostatečné zjištění rozhodného skutkového stavu, jak k tomu dospěl i dovolací soudu.
4. Současně stěžovatelé požadují po dovolacím soudu uhrazení nákladů řízení.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. V rámci přípravy věci k projednání bylo zjištěno, že v původním řízení žalovaná obchodní společnost KASOS stavebně obchodní společnosti, s. r. o., již neexistuje, protože usnesením Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 27 INS 14311/2011-A-5 ze dne 31. října 2011 byl zamítnut insolvenční návrh této obchodní společnosti, coby dlužníka, a to pro nedostatek majetku. S ohledem na zánik této obchodní společnosti bylo také původní řízení, jež po částečně zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu pokračovalo před soudem prvního stupně, zastaveno usnesením č. j. 16 C 236/96-505 ze dne 1. března 2012. S ohledem na tuto procesní situaci byli stěžovatelé vyzváni ke sdělení, zda na podané ústavní stížnosti trvají. Přípisem ze dne 14. června 2012 stěžovatelé sdělili, že na podané ústavní stížnosti nadále trvají.
7. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti opakovaně konstatuje, že chrání materiální podstatu základních práv a nikoliv jen jejich formální vyjádření. Jinými slovy nejde o hledání formální legality, ale o jejich obsahově materiální smysl (srov. sp. zn. Pl. ÚS 19/93, N 1/1 SbNU 1).
8. V daném případě jde stěžovatelům (jen) o to, aby obecné soudy vydaly rozhodnutí, kterým by ochránili jejich majetek tím, že uloží majetkovou povinnost obchodní společnosti, která ovšem mezitím zanikla a žádným majetkem tudíž nemůže disponovat. Takto pojato se jedná o požadavek bezesporu absurdní a i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy napadenými částmi rozhodnutí porušily předmětná základní práva stěžovatele, tak by takové rozhodnutí bylo vítězstvím formy nad obsahem. Stěžovatelé přitom při konfrontaci s daným stavem věcí nerozšířili ústavní stížnost tak, aby byl patrný přesah daného problému vně daného řízení před obecnými soudy, aby tak eventuálně dodali případnému vyhovujícímu rozhodnutí Ústavního soudu obsahový smysl. K zániku žalované obchodní společnosti přitom evidentně došlo ještě před rozhodnutím dovolacího soudu. Ústavní soud proto uzavírá, že za dané situace nebyla porušena základní práva stěžovatelů v jejich materiálním pojetí.
9. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. Tím byl odmítnut i akcesorický návrh na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu