ECLI:CZ:US:2012:2.US.1842.11.1
sp. zn. II. ÚS 1842/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. P. Č., zastoupeného JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 30, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011 sp. zn. 3 VSPH 359/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 6. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané Listinou základních práv a svobod. Domnívá se, že je minimálně morálně pochybné, že v řízení, které trvá okolo dvou let, v němž spolu vede insolvenční soudkyně a dlužník, resp. jeho statutární orgán, dlouhý a zdržovací souboj, těžko mohl zákonem předpokládaným způsobem ztížit postup insolvenčního řízení. Nechápe také, jak odvolací soud mohl tak necitlivě rozhodnout bez nařízení jednání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření setrval na závěrech citovaných v napadeném usnesení. Uvedl, že stěžovatelova představa o tom, že je třeba projednat odvolání proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty při jednání, nemá oporu v právních předpisech. Dále s odkazem na písemné vyhotovení svého usnesení upozornil na to, že stěžovatel byl dlužníkovi ustanoven pro dvě dovolací řízení, a že povinnosti, pro jejichž nesplnění mu byla pořádková pokuta uložena, mu byly uloženy již usnesením z 12. 10. 2010, které mu bylo doručeno dne 18. 10. 2010, takže do konce října 2010 stěžovateli nebránily zdravotní důvody pro splnění příkazu insolvenčního soudu. Ani poté, co byl stěžovatel ustanoven advokátem dlužníka pro další dovolací řízení (usnesení doručeno 19. 1. 2011) a insolvenční soud mu uložil obdobné povinnosti, se nijak nebránil. Odvolací soud za této situace dospěl s ohledem na důležitost rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, že nerespektování pokynů soudu je závažným porušením procesních povinností stěžovatele.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010 a 13. 1. 2011 byl stěžovatel v insolvenční věci ustanoven zástupcem dlužníka pro dvě dovolací řízení. V obou případech mu bylo současně uloženo, aby do 5 dnů od právní moci usnesení nahradil nebo doplnil podání dlužníka (ze dne 21. 9. 2010 a 6. 12. 2010) vlastními podáními nebo aby soudu písemně sdělil, že se s dovolatelem učiněnými podáními ztotožňuje. Usnesením ze dne 14. 1. 2011 byl stěžovatel opětovně vyzván, aby povinnost uloženou mu soudem dne 12. 10. 2010 splnil do 7 dnů od doručení výzvy. Stěžovatel výzvy soudu nereagoval. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 2. 2. 2011 č. j. MSPH 76 INS 8711/2009-B-302 mu proto byla uložena pořádková pokuta 10 000 Kč.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, jímž rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty potvrdil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel tím, že nevyhověl výzvě soudu ani nesdělil překážky, které mu v tom bránily, a neučinil tak ani na základě urgence, závažným způsobem ztížil postup insolvenčního řízení.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a přezkoumání příslušných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již judikoval, že je-li pořádkové opatření podle §53 odst. 1 o.s.ř. uloženo soudem právnímu zástupci stěžovatele, jde o vztah mezi soudem a advokátem, přičemž uložení pokuty právnímu zástupci účastníka řízení v případě, že pokutou má být postiženo přímo jeho jednání či opomenutí, které vykazuje znaky ustanovení §53 odst. 1 o.s.ř., nelze vyloučit (viz usnesení sp.zn. III.ÚS 234/96, www.judikatura.cz).
Taková situace, jak je patrné z obsahu příslušných rozhodnutí, v projednávané věci nastala, neboť stěžovatel jako soudem ustanovený advokát dlužníka pro dovolací řízení v insolvenční věci, kterému bylo uloženo, aby dlužníkem podané dovolání doplnil, nahradil či se s ním ztotožnil, vůbec na výzvy soudu nereagoval ani nesdělil překážky, které mu v doplnění dovolání bránily, a uloženou povinnost nesplnil ani na základě urgence. Stěžovatel mohl v odvolacím řízení těžko uspět s argumentem, že byl od listopadu 2010 pro vážnou neurologickou chorobu práce neschopen, neboť první výzvu, aby ve lhůtě pěti dnů odstranil vady dovolání dlužníka, obdržel již 18. 10. 2010 a měl tedy dostatečný časový prostor k tomu, aby soudem uloženou povinnost splnil. Z hlediska posouzení jeho chování je však rozhodující, že v tak závažné situaci, kdy byla napadena tzv. statusová rozhodnutí, na jejichž základě se významně mění právní postavení dlužníka, a právní nejistota o něm není v zájmu žádného z účastníků insolvenčního řízení, se soudem vůbec nekomunikoval a nesdělil mu překážky, jež mu údajně zabránily ve splnění stanovené povinnosti. Ani poté, co byl ustanoven advokátem dlužníka pro další dovolací řízení a insolvenční soud mu uložil obdobné povinnosti jak v prvním případě, se nijak svému ustanovení nebránil, ač jak tvrdí, od listopadu mu zdravotní stav bránil ve výkonu činnosti advokáta, a neučinil tak ani poté, kdy byl ke splnění stanovené povinnosti ze strany soudu urgován. Uvedená zjištění jsou i podle mínění Ústavního soudu dostatečným podkladem pro závěr obecných soudů, že stěžovatelovo jednání, resp. opomenutí je nutno posoudit jako závažné porušení uložených mu procesních povinností, které ztížilo procesní postup insolvenčního soudu.
Za neodůvodněnou je nutno považovat i připomínku stěžovatele, že odvolací soud neměl rozhodovat bez nařízení jednání. Projednání odvolání proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty při jednání nemá oporu v zákoně. Podle ustanovení §94 odst. 2 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) totiž není jednání třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, což je právě případ stěžovatele.
Ústavní soud, který je při přezkumu rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že soudy obou stupňů aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Z hlediska ústavnosti proto nelze jejich postupu cokoli vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu