ECLI:CZ:US:2012:2.US.1855.11.1
sp. zn. II. ÚS 1855/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Č. P., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. máje 535/50, Liberec III - Jeřáb, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 144/2011 ze dne 13. 4. 2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 14 T 10/2007 ze dne 15. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stížnostnímu soudu vytýká porušení práva na řádné odůvodnění, neboť jeho rozhodnutí se opírá pouze o tvrzení, že soud prvního stupně rozhodl po právu. Závěry soudu prvního stupně však nebyly konzistentní a dostatečně důkladné. Stěžovatel proto namítá, že napadená rozhodnutí jsou výrazem interpretační svévole, libovůle, jíž chybí smysluplné odůvodnění. Stěžovatel s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny dále tvrdí, že k nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací (dále též "trest OPP") je dle §336 odst. 2 tr. ř. příslušný samosoudce. V jeho případě však usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. Nt 1527/2007, které mu bylo doručeno dne 20. 6. 2009, vydal vyšší soudní úředník. Uvedené usnesení tak považuje za nicotné. Stěžovatel dále vysvětluje, proč ve stanovené lhůtě obecně prospěšné práce nevykonal v celém rozsahu a namítá, že se soudy jeho argumentací, která svědčí v jeho prospěch, vůbec nezabývaly. Stěžovatel dodnes nerozumí tomu, proč lhůta pro výkon trestu OPP skončila 30. 10. 2009, když mu na soudu v Děčíně i na Probační a mediační službě v Hodoníně sdělili, že mu lhůta končí 20. 6. 2010. Klade si otázku, od kdy začíná plynout jeden rok pro výkon OPP a proč mu nebyl výkon trestu z moci úřední odložen o tři měsíce z důvodů průtahů soudu v souvislosti se zasláním spisu z Děčína do Hodonína. Dochází k závěru, že pokud začal trest vykonávat od 1. 9. 2009, a došlo by k odložení jeho výkonu o tři měsíce, pohodlně by výkon OPP splnil.
Z obsahu napadených usnesení bylo zjištěno, že stěžovatel byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 14 T10/2007 uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. V rámci veřejného zasedání, které bylo nařízeno za účelem rozhodnutí dle §340b odst. 1 tr. ř., bylo zjištěno, že stěžovatel uložený trest v zákonné lhůtě bezezbytku nevykonal a že se po pravomocném uložení trestu obecně prospěšných prací dopustil další trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen. Soud prvního stupně proto napadeným usnesením podle §340b odst. 1 tr. ř. za použití §45a odst. 4 tr. zák. rozhodl, že nevykonaný zbytek trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 392 hodin se přeměňuje na trest nepodmíněného odnětí svobody ve výměře 196 dnů a pro jeho výkon stěžovatele zařadil podle §45a odst. 4 tr. zák. za použití §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani činnost těchto orgánů nahrazovat. Na druhé straně je však oprávněn posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 168/03, Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 78, str. 255 a násl.).
Trest obecně prospěšných prací je trestem alternativním, ukládaným za situace, kdy jsou podmínky pro uložení trestu odnětí svobody. Pokud je takový trest uložen, je na odsouzeném, aby jeho řádným výkonem a svým chováním nezapříčinil přeměnu tohoto trestu na trest odnětí svobody. Důvodem pro uvedený postup je nevedení řádného života v době od odsouzení do skončení výkonu trestu nebo zaviněné nevykonání uloženého trestu ve stanovené době nebo existence obou těchto podmínek současně. Za nevedení řádného života je možno považovat mj. páchání další trestné činnosti v rozhodné době. Rozhodnou dobou je doba od právní moci odsuzujícího rozsudku až do skončení výkonu tohoto trestu.
Zatímco soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o existenci obou podmínek stanovených v §45a odst. 4 tr. zák., městský soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel se po právní moci rozhodnutí o uložení trestu obecně prospěšných prací dopustil další úmyslné trestné činnosti, za kterou byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomuto zjištění již považoval za nadbytečné, aby k námitkám stěžovatele řešil naplnění další v zákoně stanovené podmínky, tedy zda šlo o zaviněné nevykonání uloženého trestu či nikoli. I dle názoru Ústavního soudu ztrácí veškerá argumentace stěžovatele o tom, z jakých důvodů v zákonné lhůtě nemohl celý uložený trest obecně prospěšných prací vykonat, na významu vzhledem ke skutečnosti, že po právní moci trestního příkazu se dopustil další trestné činnosti. Takové zjištění, znamenající, že v rozhodné době nevedl řádný život, totiž samo o sobě stačí k rozhodnutí o přeměně trestu ve smyslu ustanovení §45a odst. 4 tr. zák.
K závěru obecných soudů, které na základě provedených důkazů nabyly přesvědčení, že stěžovatel nevedl v rozhodné době řádný život, nemůže mít Ústavní soud, v rámci vymezeném pro jeho rozhodování, žádné výhrady, neboť obecné soudy v tomto směru svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily a při interpretaci a aplikaci ustanovení §45a odst. 4 tr. řádu nijak nevybočily z mezí ústavnosti. V tomto směru stěžovatel ostatně ani žádné námitky nevznáší.
Další argumentace stěžovatele je namířena proti rozhodnutí o nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací ze dne 30. 10. 2008 č. j. Nt 1527/2007, které stěžovatel obdržel dne 20. 6. 2009. Stěžovatel petitem ústavní stížnosti jasně vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu, jímž jsou rozhodnutí obecných soudů o přeměně trestu OPP na trest odnětí svobody. Ústavní soud se tedy nemůže v rámci takto vymezeného petitu, jímž je vázán, zabývat rozhodnutím, kterým byl nařízen výkon trestu, neboť jde o dvě samostatné fáze řízení. Pokud měl stěžovatel výhrady proti usnesení o nařízení výkonu trestu OPP, měl proti němu podat ústavní stížnost za podmínek a ve lhůtě, upravené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jakékoli ústavní právo stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu