ECLI:CZ:US:2012:2.US.1885.12.1
sp. zn. II. ÚS 1885/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o vyloučení soudce Ústavního soudu Jiřího Nykodýma z projednání a rozhodování ústavní stížnosti stěžovatele D. R., proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení ze dne 15. 5. 2012 č. j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, proti příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2012 č. j. 40 Nt 1433/2012-59, proti příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2012 č. j. 40 Nt 1433/2012-55, proti příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem k prohlídce jiných prostor ze dne 11. 5. 2012 č. j. 40 Nt 1433/2012-61, proti příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2012 č. j. 40 Nt 1433/2012-57, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2012 č. j. 40 Nt 637/2012, proti jinému zásahu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení při provádění osobní prohlídky, domovních prohlídek a prohlídky jiných prostor a při neumožnění stěžovateli nahlédnout do spisu, takto:
Soudce Jiří Nykodým není vyloučen z projednání a rozhodování ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1885/12.
Odůvodnění:
V přípise ze dne 30. 5. 2012 soudce Jiří Nykodým – člen II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 1885/12 – uvedl: „Po určitou dobu mé advokátní praxe, kterou jsem vykonával před jmenováním do funkce soudce Ústavního soudu, jsem byl ve sdružení s J. M. Vím, že J. M. v té době, i poté, poskytoval právní pomoc D. R., a to v různých oblastech. S ohledem na odstup času a absenci přímého vztahu se osobně necítím v dané věci podjatý. Nicméně s ohledem na požadavky dojmu nezaujatosti, tak jak byly vyloženy v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kinský proti České republice (č. 42856/06 ze dne 9. února 2012) mám za to, že je na místě rozhodnout, zda jsem či nejsem v dané věci vyloučen z projednávání a rozhodování.“.
Podle §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) „soudce je vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.“.
První senát, určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce Jiřího Nykodýma, neshledal, že by byly dány důvody k jeho vyloučení z projednání a rozhodování dané věci.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §36 zákona č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
Nestrannost soudce dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
Pokud jde o subjektivní hledisko nestrannosti, soudce Jiří Nykodým uvedl, že se necítí být ve věci ústavní stížnosti stěžovatele podjatý. Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku; ten však v posuzované věci předložen nebyl.
Pokud jde o objektivní kritérium, má pro posouzení námitky podjatosti klíčový význam ustanovení §36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb.; jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodujícím prvkem je to, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. března 2001 D. N. proti Švýcarsku č. 27154/95, in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR]. Za objektivní přitom nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah [srov. i nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2010 sp. zn. I. ÚS 370/04 (N159/35 SbNU 181)].
První senát vzal v úvahu závěry výše uvedené. Konstatuje, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu i ESLP nebyly v nyní posuzované věci zjištěny žádné kvalifikované okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce Jiřího Nykodýma. Jmenovaný soudce nemá k účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům ani k věci z hlediska ustanovení §36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci; to platí i z hlediska tzv. jevové stránky nezávislosti a nestrannosti soudce. Ostatně, zmíněný J. M. stěžovatele v nynějším řízení o ústavní stížnosti ani nezastupuje.
Ze shora uvedených důvodů rozhodl I. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu