ECLI:CZ:US:2012:2.US.1910.12.1
sp. zn. II. ÚS 1910/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. D., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Malé Skále čp. 397, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 čj. 23 Co 410/2011-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. května 2011 čj. 14 C 50/2010 - 57, jímž soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po svém zaměstnavateli zaplacení náhrady škody ve výši 86 959 Kč s příslušenstvím z titulu pracovního úrazu, k němuž mělo dojít dne 19. 12. 2009 při vykládce zboží u OD Albert.
Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav a rozhodly, aniž provedly jím navržené důkazy (zejména důkaz další zdravotnickou dokumentací, svědeckou výpovědí jeho přítelkyně, rekonstrukcí průběhu pracovní činnosti stěžovatele při vykládce zboží). Poukazuje na to, že důkaz výpisy uskutečněných telefonních hovorů na dispečery zaměstnavatele stěžovateli nebyl s ohledem na změnu legislativy díky judikatuře Ústavního soudu dostupný. Dle stěžovatele tak byla jeho procesní práva porušena v důsledku tzv. opomenutých důkazů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále předkládá svůj popis skutkového děje. Zpochybňuje věrohodnost klíčové svědkyně - zaměstnankyně OD ALBERT, která byla přítomna u pracovního úrazu. Uvádí, že se dostal do stavu důkazní nouze v důsledku neplnění povinností, které adresuje zákoník práce zaměstnavatelům.
Zdůrazňuje, že ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá úrazová příčina jeho zdravotního postižení a nepřímo i poznatek, že podle znalce stěžovatel věrohodně objasnil konkrétní pracovní činnost, splňující charakteristiku úrazového děje, jako příčinu zdravotních potíží a zdravotního postižení. Dle stěžovatele je vysvětlitelné, proč se liší popis úrazového děje v záznamu o úrazu, který byl sepisován v době, kdy se ohledně určení příčiny zdravotních potíží stěžovatele " tápalo", od pozdějšího vylíčení úrazového děje, který byl skutečnou příčinou jeho zdravotních potíží a zdravotního postižení.
Stěžovatel poukazuje i na vysoké náklady řízení, které je povinen hradit. Před Městským soudem v Praze se nedomáhal aplikace §150 o.s.ř., protože věřil, že městský soud nemůže případ meritorně ukončit bez doplnění dokazování. Aplikace tohoto ustanovení se nyní domáhá alespoň cestou ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Na základě provedeného dokazování dospěly obecné soudy k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel utrpěl pracovní úraz, resp. že by došlo k poškození jeho zdraví, jak jím bylo popisováno. Soud tedy nezpochybňoval zjištěnou diagnózu stěžovatele, ale dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že k ní došlo v souvislosti s pracovním úrazem. Při rozhodování vycházel z toho, co vyšlo v řízení najevo, přičemž nejzásadnějším důkazem byla výpověď svědkyně, která byla přítomna celému průběhu vykládky zboží. Tvrzení stěžovatele o skutkových okolnostech úrazu považovaly oba soudy za nevěrohodná, neboť stěžovatel úraz několikrát rozdílně popisoval v listinách, při ústním jednání a v lékařské zprávě.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil.
V tomto smyslu se Ústavní soud proto nezabýval námitkami stěžovatele vyjadřujícími nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze na základě provedeného dokazování soud dospěl. Je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení váží, jaké důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Ústavní soud se ani neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle nějž k porušení jeho práv došlo v důsledku tzv. opomenutých důkazů. Dle judikatury Ústavního soudu lze na tvz. opomenutý důkaz usuzovat v procesní situaci, kdy bylo účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
O takovou situaci se však nejedná, neboť obecné soudy patřičně zdůvodnily, proč nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení dalších důkazů. (Soud s ohledem na nevěrohodnost stěžovatele, který v průběhu řízení měnil svá tvrzení ohledně úrazového děje, času úrazu, přítomnosti dalších osob atd., v porovnání se skutečnostmi již zjištěnými, považoval provádění dalších důkazů za nadbytečné.)
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru obecných soudů, které neshledaly nárok stěžovatele na odškodnění pracovního úrazu jako opodstatněný, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Přijaté závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku týkající se rozhodnutí o nákladech řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Tím spíše není namístě, aby Ústavní soud vytýkal obecnému soudu, že neshledal důvod pro aplikaci ust. §150 o.s.ř. v situaci, kdy vlastnímu napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout a účastník řízení se postupu dle §150 o.s.ř. nedomáhal, přestože v řízení nebyl úspěšný ani před soudem prvního stupně. Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu