ECLI:CZ:US:2012:2.US.2101.12.1
sp. zn. II. ÚS 2101/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele, BSZ služby, s. r. o., IČ: 25891952, se sídlem Hlavní třída 3, 787 01 Šumperk, zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Okružní 10, 789 85 Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2012, č. j. 23 Cdo 3517/2010-212, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2010, č. j. 12 Co 336/2009-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá též porušení čl. 11 a čl. 5 Listiny.
Stěžovatel se v postavení žalobce domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku zaplacení částky 567.967,50 Kč s příslušenstvím a vydání věcí specifikovaných v žalobě. Této žalobě bylo v konečném výsledku vyhověno jen částečně, a to co do částky 79.019,20 Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel uzavřel se žalovaným dne 13. 1. 2003 kupní smlouvu o převodu movitých věcí za kupní cenu 183.000 Kč, kterou se kupující (v řízení žalovaný) zavázal zaplatit v patnácti měsíčních splátkách. Vlastnictví k předmětu prodeje mělo přejít na kupujícího až zaplacením celé kupní ceny. Pro případ nedodržení splátek kupní ceny bylo smluveno, že se kupní smlouva mění na smlouvu nájemní. Žalovaný jednu ze splátek včas nezaplatil, a proto se stalo účinným ujednání o nájemní smlouvě. Následně uzavřeli stěžovatel a kupující dne 24. 10. 2003 dodatek č. 1 ke kupní a nájemní smlouvě, v němž se dohodli na zrušení nájemní smlouvy a nově smluvili výši kupní ceny a její splácení. Zároveň se dohodli, že pokud kupující nedodrží splátku a prodávající ho vyzve k jejímu zaplacení a splátka nebude uhrazena ani do 15 dnů po obdržení výzvy, smlouva se ruší. Dále soudy vyšly ze zjištění učiněného na základě výpovědi svědků, že úmyslem účastníků smlouvy při sjednávání dodatku č. 1 bylo zrušit původní smlouvu a dohodnout se na prodeji za sjednanou kupní cenu 183.000 Kč.
Sporná byla povaha ujednání ze dne 24. 10. 2003 a k tomu se váže i podstata podané ústavní stížnosti. Obecné soudy totiž dospěly k závěru, že písemný dodatek č. 1 ke kupní a nájemní smlouvě je neplatný pro neurčitost a nesrozumitelnost a na základě svědeckých výpovědí dovodily shora uvedený závěr, že úmyslem účastníků smlouvy bylo zrušit původní kupní smlouvu a nahradit ji smlouvou novou. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy svým rozhodnutím nahradily vůli účastníků k uzavření písemné smlouvy dedukovanou fiktivní vůlí uzavřít ústní kupní smlouvu. Podle jeho názoru, pokud byly shledány důvody neplatnosti písemného vyhotovení dodatku podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, nebylo možné dovodit existenci ústní smlouvy o jiném obsahu, než který byl vyjádřen v písemné podobě, neboť vůle stěžovatele směřovala k uzavření písemné smlouvy o obsahu vyjádřeném v této písemné podobě. V tomto postupu soudů spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále tvrdí, že rozhodnutím soudů došlo fakticky k vyvlastnění věcí, jejichž vydání se domáhal, a tím došlo k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek, které je zakotveno v čl. 11 Listiny. Konečně namítá porušení čl. 5 Listiny, k němuž došlo tím, že soudy svým rozhodnutím zasáhly do jeho vůle uzavřít smlouvu za určitých podmínek, a tím neoprávněně zasáhly do jeho práva "rozhodovat o sobě a sám za sebe".
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. 10 C 142/2004, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy
vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 5 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je tedy spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší. Obecné soudy napadená rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnily, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje. Obecné soudy postupovaly v souladu s ustanovením §266 a násl. obchodního zákoníku a vyložily projev vůle účastníků smlouvy ze dne 24. 10. 2003 podle úmyslu jednajících osob. Ten zjistily na základě řádně provedených důkazů a v souladu s ustanovením §41a odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Nemůže obstát ani stěžovatelův odkaz na porušení čl. 11 Listiny. Tímto ustanovením je totiž chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces přitom nikomu nezaručuje rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu