ECLI:CZ:US:2012:2.US.2210.10.1
sp. zn. II. ÚS 2210/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) A. K., 2) A. S., 3) M. Č., ) L. K., 5) J. M., 6) nezl. L. K. a 7) nezl. R. K., všech zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4576/2009-847 ze dne 19. 5. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 462/2008-818 ze dne 23. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich základní právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.
V průběhu řízení před Ústavním soudem (dne 16. 8. 2010) jeden z původních stěžovatelů Ing. M. K. zemřel. Podle sdělení soudní komisařky JUDr. H. Č., projednávající dědictví po tomto stěžovateli, jsou jeho dědici ze závěti nezletilá L. K. a nezletilý R. K., oba v péči své matky M. K., kteří podle sdělení jejich právního zástupce na ústavní stížnosti trvají.
Porušení svých ústavních práv stěžovatelé spatřují zejména v nesprávném hodnocení některých důkazů a skutkových zjištění z nich plynoucích, spočívající v tom, že soudy provedly výběr důkazů, které hodnotily a na druhé straně řadu důkazů prospívajících stěžovatelům pominuly a ignorovaly i stěžovateli předestřené právní názory, které mohly ovlivnit výsledek řízení. V této souvislosti se dovolávají judikatury Ústavního soudu, vyslovující se k zásadám dokazování. Pokud Nejvyšší soud konstatoval, že dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení dokazování, takový závěr je dle přesvědčení stěžovatelů v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2837/07. Odkazují též za závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 1012/07, vydaného v této věci, že je nutno, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo v minulosti, k němuž se sice obecné soudy hlásí, ale zapomněly přitom na důkazy svědčící ve prospěch stěžovatelů. Jejich postup proto označují za svévolný.
Stěžovatelé konkrétně uvádějí, že se soudy nevypořádaly s námitkou, že nabytí předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy spočívalo v tom, že ke smlouvě z 12. 1. 1977 nebyl dán předepsaným způsobem souhlas orgánem k tomu oprávněným, kterým byl krajský národní výbor, s tím, že takový názor plyne i z rozhodnutí dovolacího soudu ve věci 28 Cdo 343/2001. Poukazují též na to, že v řízení předestřeli právní otázky související s určením ceny domu, s nimiž se soudy nevypořádaly, přičemž zpochybňují závěry vypracovaných znaleckých posudků. Z výslechu svědků v této věci i v souvisejícím řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 266/2005 soudy mohly zjistit, že do obou domů se nastěhovaly osoby spjaté s nastupujícím komunistickým režimem. Protiprávní zvýhodnění žalovaných tedy spočívá v tom, že otec žalované J. V. se mohl spolu s dalšími osobami vykonávajícími aktivně tehdejší politický kurz KSČ, nastěhovat do domu a v důsledku toho získat privilegované postavení při nabídce domu ke koupi. Tím se však soudy nezabývaly. Zatímco přihlédly k vyjádření žalovaných, že manželům V. byl byt přidělen údajně ze sociálních důvodů a že i žalovaný je osobou postiženou politickým režimem, opomněly připomenout politickou perzekuci rodiny žalobců. Stejnou svévoli stěžovatelé shledávají v posouzení důkazů provedených ve vztahu k tzv. rekolaudaci přízemí domu provedenou těsně před jeho prodejem, přičemž tvrdí, že prokázali, že tato rekolaudace neměla jiný smysl, než ten, že se o 12 m2 jakoby údajně zmenšila podlahová plocha obytných místností a tím došlo k podstatnému snížení ceny domu, a namítají, že soudy nereagovaly na tvrzení stěžovatelů v tomto směru učiněná, což označují za záměrně neobjektivní postup v neprospěch stěžovatelů. Protiústavnost a libovůli dovolacího soudu stěžovatelé spatřují nejen v tom, že se odmítl zabývat námitkami o opomenutých důkazech, ale zejména v tom, že bez jakékoli argumentace pominul právní otázky označené v dovolání.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud.
Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opětovně rekapitulují veškeré své námitky vznesení v napadeném řízení i ve své předchozí ústavní stížnosti. Uvedl, že pochybení, vytýkané v nálezu Ústavního soudu, odstranil a nařídil jednání na místě samém, k němuž byli předvoláni všichni účastníci řízení i pověřená osoba za znalecký ústav. Toto jednání vyústilo v další doplněk znaleckého posudku, který potvrdil, že cena nemovitostí nebyla stanovena v rozporu s tehdy platnými předpisy. Nespokojenost stěžovatelů pramení z toho, že dům nebyl zařazen do první třídy, čímž se odvolací soud podrobně zabýval. V ostatním odkázal na odůvodnění obou rozhodnutí, v nichž se podle svého přesvědčení s námitkami stěžovatelů vypořádal.
Nejvyšší soud rovněž upozornil na to, že stěžovatelé reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby bylo považováno za součást vyjádření. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechává na rozhodnutí Ústavního soudu.
Vedlejší účastníci O. S. a V. S., ač doloženě vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 7 C 48/92, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Náchodě zamítl rozsudkem ze dne 22. 5. 2003 žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí, označených ve výroku, v rozsahu spoluvlastnických podílů jednotlivých stěžovatelů. Následný ve věci samé potvrzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004 a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelů byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1012/07. Ústavní soud v něm řešil zásadní námitku stěžovatelů, že mělo dojít k porušení jejich práva na přítomnost při opatřování skutkových podkladů pro podání klíčového důkazu - znaleckého posudku o ceně převáděných nemovitostí tím, že jim bylo znemožněno zúčastnit se místního šetření prováděného znaleckým ústavem, a tuto námitku shledal relevantní s tím, že k ní žádný z obecných soudů nezaujal adekvátní stanovisko. Dalšími argumenty uplatněnými v ústavní stížnosti se nezabýval. Odvolací soud po vydání zrušujícího nálezu opětovně řešil otázku ceny nemovitostí, tedy, zda byla v době uzavření kupní smlouvy stanovena v souladu s tehdy platnými právními předpisy, přičemž nařídil místní ohledání, kterého se stěžovatelé měli možnost zúčastnit, a vyžádal další doplněk znaleckého posudku. Napadeným rozsudkem pak zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé znovu potvrdil. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by odvolací soud řešil některou právní otázku, která nebyla dosud vyřešena, či otázku, která by byla soudy rozhodována rozdílně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou sporu v této restituční věci byla otázka, zda jsou žalovaní povinnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), tedy zda nabyli předmětné nemovitosti od státu kupní smlouvou z 11. 1. 1977 v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Zatímco soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že původní dohodnutá cena, stanovená v r. 1976 znalcem V. J., nebyla nižší než by odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům (vyhlášce č. 43/1969 Sb.), a že nevyšlo najevo ani to, že by žalovaní při nabytí nemovitostí byli protiprávně zvýhodněni, v jádru argumentace stěžovatelů, uplatňované v průběhu celého řízení i v ústavní stížnosti, leží jejich tvrzení, že prokázali, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť nebyl dán souhlas k tomu oprávněným orgánem a původní cena byla nižší než odpovídalo stavu nemovitosti, a že došlo i k protiprávnímu zvýhodnění v důsledku tehdejší politické angažovanosti otce žalované. V souvislosti s tím pak stěžovatelé soudům vyčítají neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, vadné hodnocení důkazů a opomenutí některých důkazů a tvrzení, svědčících v jejich prospěch.
Skutkově i právně obdobný případ řešil Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2211/10, v němž neshledal ústavní stížnost stejných stěžovatelů proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno jejich žalobě na uložení povinnosti žalovaných uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí (sousedících s nemovitostmi, které jsou předmětem nyní projednávané věci), opodstatněnou (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2211/10 ze dne 26. 4. 2012). Byť v uvedeném řízení šlo o jiné povinné osoby, argumentace stěžovatelů v obou ústavních stížnostech je v základních rysech stejná.
Ústavní soud, obdobně jako v přechozím shora uvedeném usnesení, poukazuje na svou judikaturu, týkající se restitucí, v níž zdůraznil, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady, jejichž vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně subjektem, který odňaté věci od státu získal. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát poskytl ochranu např. tomu, kdo od něj nabyl věc v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Rozpor s platnými právními předpisy lze konstruovat z jakéhokoliv prvku protiprávnosti při nabývání věci (typicky kupní cena stanovená v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy), zvýhodnění je pak kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií při výběru nabyvatele. K naplnění podmínky restitučního nároku, zakotvené v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., Ústavní soud již v minulosti přiřadil mj. i politickou angažovanost uchazeče, pokud byla kritériem vedoucím k jeho výběru. V nálezu sp. zn. III. ÚS 620/02, ze dne 24. 11. 2004 (N 177/35 SbNU 365), přitom spatřoval protiprávnost takového zvýhodnění na základě kritérií vyplývajících z tehdejšího, tj. komunistického práva.
Podobně i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Otava proti České republice ze dne 27. května 2010 zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny zjistit, zda žalovaní jednali či nejednali v dobré víře, zda využili nebo zneužili svého postavení nebo zda se dopustili jednání v rozporu se zákonem. Právní úprava by měla umožňovat brát ohled na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. Obdobně ve věcech Pincová a Pinc proti České republice (č. 36548/97, 5. listopadu 2002) a Pešková proti České republice (č. 22186/03, 26. listopadu 2009), kde byli stěžovatelé zbaveni majetku pouze proto, že kupní cena, která jim byla stanovena znalcem jmenovaným státem, byla nižší než cena odpovídající tehdejší právní úpravě.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy dostály své povinnosti zjistit, zda došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů označených nemovitostí při uzavírání kupní smlouvy ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jak vyplývá z odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí, obecné soudy této otázce věnovaly dostatečnou pozornost a přiléhavě odůvodnily, proč u žalovaných takovéto protiprávně zvýhodňující okolnosti neshledaly. Odvolací soud tak učinil poté, co ve smyslu výtek v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1012/07 odstranil pochybení, kterého se dopustil soud prvního stupně, nařídil místní ohledání nemovitostí, jehož se mohli stěžovatelé zúčastnit, a doplnil dokazování o doplněk znaleckého posudku. Výsledky dalšího průběhu řízení řádně zhodnotil i v kontextu s důkazy provedenými soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žaloba není ani po doplněném dokazování důvodná, a to nikoli v důsledku nevstřícné interpretace restitučního zákona, jak se domnívají stěžovatelé, ale z důvodu, že nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, či že by byli osobami zvýhodněnými předchozím režimem.
Za účelem zjištění, zda kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, provedl soud I. stupně řadu důkazů, vyslechl znalce, který v roce 1976 vypracoval pro účely koupě nemovitostí znalecký posudek a na jejich cenu nechal zpracovat další posudky znalcem a znaleckým ústavem. Porovnáním všech tří posudků zjistil, že rozdíly mezi jejich závěry jsou nepatrné a jsou dány tím, že ocenění prováděly tři různé osoby s rozdílnými znalostmi a zkušenostmi. Pokud na těchto závěrech setrval i odvolací soud, z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout, neboť ani po místním ohledání a po dalším doplnění znaleckého posudku nevyšlo najevo, že by při uzavření kupní smlouvy byla stanovena cena výrazně nižší, jak namítali stěžovatelé. V této souvislosti se krajský soud vypořádal se všemi podstatnými námitkami stěžovatelů, včetně tvrzení, že kupní smlouva nebyla řádně schválena k tomu příslušným orgánem, byť tak ohledně některých námitek, které nebyly podkladem pro zrušující nález Ústavního soudu, učinil především v původním rozhodnutí.
Odvolací soud také dostatečně vysvětlil, proč se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti tvrzeného protiprávního zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitostí. Z odůvodnění jeho rozhodnutí přitom nevyplývá, že by bez dalšího upřednostnil tvrzení žalovaných a zapomněl připomenout politickou perzekuci rodiny žalobců. I tento jeho řádně odůvodněný závěr má oporu v provedeném dokazování a je ústavně konformní.
Pokud tedy soudy obou stupňů postupovaly na základě podrobně zjištěného skutkového stavu a vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, pak nelze vyvozovat svévoli v rozhodování či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, jež by jedině mohl zásah Ústavního soudu odůvodňovat.
Uvedené lze vztáhnout i na námitky stěžovatelů směřující proti závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, který byl s poukazem na soudní judikaturu řádně odůvodněn. Obecně sice lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., i z důvodu vad řízení (viz nález sp. zn. II. ÚS 2837/07), v případě námitek do dokazování se však musí jednat, o zjevnou svévoli či extrémní rozpor v procesu dokazování. Dovolací soud však konstatoval, že z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí soudu vycházelo ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, tedy, že by soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou (právně významnou) skutečnost.
Jak připomněl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2211/10, porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat jen v tom, že soud nevyhoví všem navrhovaným důkazním návrhům, neboť jen jemu přísluší rozhodnout, které z nich provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Za situace, kdy své úvahy dostatečně odůvodní, jak se stalo i v posuzovaném případě, Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přezkum takového rozhodnutí ve stejném rozsahu jako např. obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení. Takový přezkum však stěžovatelé v podstatě požadují.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. černa 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu