ECLI:CZ:US:2012:2.US.2234.11.1
sp. zn. II. ÚS 2234/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CN CARGO Spedition s.r.o., IČ: 260 49 422, sídlem Vodňany, Výstavní 726/II, PSČ 389 01, zastoupené Mgr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem U Zimního stadionu 20/3, 370 01 České Budějovice, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 104/2011-83 ze dne 19. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 5 C 100/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 19. 11. 2009 žalobu, kterou se domáhala po společnosti JTC Mnichovice, s.r.o., se sídlem Husova 723, 257 65 Mnichovice (dále jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky ve výši 60 316,82 Kč s příslušenstvím. Dne 29. 1. 2010 vzala stěžovatelka svoji žalobu částečně zpět co do částky 5 950 Kč, a to z důvodu provedení vzájemného zápočtu závazků a pohledávek. Dne 19. 3. 2010 uzavřela stěžovatelka Smlouvu o postoupení pohledávky se společností CN CARGO, spol. s r.o., se sídlem Netolice, Na Horánku 693, okres Prachatice, PSČ 384 11 (dále jen "postupník"). Ke dni uzavření smlouvy převedla stěžovatelka část své pohledávky ve výši 51 600 Kč do vlastnictví postupníka a svoji žalobu vzala co do výše uvedené částky zpět až dne 16. 6. 2010. Okresní soud Praha-východ (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 19. 7. 2010, č. j. 5 C 100/2010-59 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 2 766,82 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení ohledně částky 51 600 Kč a částky 5 950 Kč (výrok II.) a zamítl žalobu, kterou se domáhala stěžovatelka zaplacení příslušenství z částky 51 600 Kč a částky 5 950 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku ve výši 22 512 Kč (výrok IV.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok V.).
Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č. j. 21 Co 104/211-83 změnil zamítavý výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 664,80 Kč s příslušenstvím a dále, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 17 559 Kč, dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatelka napadla výrok III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 21 Co 104/211-83 ústavní stížností, v níž namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí odůvodňuje, že k zpětvzetí žaloby stěžovatelky do částky 51 600 Kč a k zastavení řízení došlo pro chování stěžovatelky, když postoupila část své pohledávky a v důsledku toho vzala žalobu zpět. V tomto důvodu spatřuje procesní zavinění a neúspěch stěžovatelky. Dle rozhodnutí stěžovatelky pak byl vyčíslen neúspěch na 89 %, zatímco její procesní úspěch byl vyčíslen na 11 %. S ohledem na tuto úvahu odvolací soud vypočetl, že vedlejší účastnice má nárok na 78 % vynaložených nákladů. Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., doplněné o ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., když stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů a namísto tohoto je ze 78 % přiznal vedlejší účastnici. Stěžovatelka pro podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu a má za to, že žaloba byla podána od samého počátku po právu.
Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení, tj. problematika ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružná, není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení jednoduchého práva ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Stěžovatelka na podporu své argumentace odkázala ve své stížnosti na nález Ústavního soudu I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009. Ústavní soud posoudil možnost aplikace tohoto rozhodnutí v projednávané věci a dospěl závěru, že citované rozhodnutí vychází ze skutkově zcela odlišných okolností, a proto se jeho aplikace nejeví v této věci jako případná.
V projednávané věci bylo Ústavním soudem zjištěno, že odvolací soud řádně odůvodnil výši nákladů řízení s odkazem na zákonné ustanovení §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád") a uvedl postup, jak ke konkrétní částce dospěl. Stejně tak byla odvolacím soudem řádně vyčíslena odměna advokáta za zastupování dle vyhlášky 484/2000 Sb. i náhrada nákladů odvolacího řízení.
Jak bylo uvedeno výše, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí kvalifikované vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ani případné pochybení, k němuž došlo v důsledku nesprávné aplikace jednoduchého práva, nemůže zpravidla mít charakter zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nepříslušelo posuzovat správnost postupu odvolacího soudu z hlediska "jednoduchého" práva, nýbrž toliko určit, zda jím provedenou interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu lze považovat za ústavně konformní. Jelikož odvolací soud výrok o nákladech řízení dostatečně odůvodnil, přičemž jeho argumentace byla založena na racionálních důvodech a nebylo ji možno označit za svévolnou či formalistickou, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem odvolacího soudu neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem odvolacího soudu v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto, s ohledem na vymezené mantinely přezkumu, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu