ECLI:CZ:US:2012:2.US.2298.12.1
sp. zn. II. ÚS 2298/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. J., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem advokátní kanceláře Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu ze dne 16. března 2012 č.j. 51 Co 524/2011-75 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. března 2007 č.j. 8 C 15/2007-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým jí byla rozsudkem pro zmeškání uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 466 Kč s přísl. a rovněž shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry odvolacího soudu, který shledal splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a stejně jako v řízení před odvolacím soudem se dovolává neúčinnosti doručení předvolání k jednání i rozsudku obvodního soudu. Zejména namítá, že ve věci nebylo provedeno řádné dokazování ohledně místa jejího faktického bydliště, ačkoliv soud její výpověď shledal jako nevěrohodnou.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu efektivity, racionality a hospodárnosti Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.
Uvedený postup je, jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, mimo jiné namístě v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10 000 Kč, kdy je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele. Schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud však pro úplnost dodává, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení váží, jaké důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu