ECLI:CZ:US:2012:2.US.234.12.1
sp. zn. II. ÚS 234/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem U Hačky 4726, 430 01 Chomutov, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, č. j. 15 Co 204/2011-119, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2010, č. j. 19 C 56/2007-91, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal v zákonem stanovené lhůtě Ústavnímu soudu návrh, kterým se domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí. Protože návrh neměl zákonem požadované náležitosti (stěžovatel nebyl zastoupen advokátem) byl vyzván k odstranění této vady podání. Následně prostřednictvím své právní zástupkyně podání řádně doplnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv, konkrétně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 odst. 2 a čl. 4 Ústavy České republiky.
V řízení před obecnými soudy žaloval stěžovatel Hlavní město Prahu o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 3.000 Kč a náhrady škody ve výši 3.102 Kč za nesprávný úřední postup. K tomu mělo dojít v souvislosti s odtažením jeho osobního automobilu na základě pokynu strážníka Městské policie, který označil jeho automobil za nesprávně zaparkovaný, ačkoliv podle názoru stěžovatele tomu tak nebylo. V souvislosti s tímto zákrokem mu vznikla jednak imateriální škoda v souvislosti s psychickou újmou, kterou v důsledku tohoto zásahu utrpěl, a jednak věcná škoda ve výši 3.102 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že v daném případě není Hlavní město Praha pasivně věcně legitimováno, neboť tvrzená škoda vznikla v souvislosti s výkonem státní správy, kterou město vykonává v přenesené působnosti, přičemž odpovídá jen v těch případech, kde by šlo o výkon samostatné působnosti územního celku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Ten sice hodnotil důvody pro zamítnutí žaloby odchylně od soudu prvního stupně, ale s výrokem se ztotožnil. Odvolal se na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, ve kterém se Ústavní soud podrobně vyjádřil k otázce odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s odtažením vozidla na pokyn městského strážníka. Městský soud v Praze na základě citovaného rozhodnutí Ústavního soudu dovodil, že odpovědnou za škodu, pokud by stěžovateli v souvislosti s odtažením vozidla vznikla, by byla příspěvková organizace Hlavního města Prahy, Správa služeb hl. m. Prahy, která má právní subjektivitu. Lze tedy uzavřít, že i Městský soud dospěl k závěru, že žaloba byla chybně podána proti Hlavnímu městu Praha, které není v této věci věcně pasivně legitimováno, i když s jiným právním odůvodněním, než jak učinil soud prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že původně uplatnil nárok na náhradu škody u Městské policie, která mu škodu odmítla uhradit a nepoučila jej o tom, koho má o náhradu škody žalovat. Přitom z obsahu listiny, která mu byla Městskou policii zaslána, nemohl nikterak zjistit, že se s uplatňovaným nárokem obrátil na věcně nepříslušný subjekt. V ústavní stížnosti dále uvedl, že ani při jednání před soudem prvního stupně zástupce Hlavního města Prahy nevnesl do této otázky jasno a jednání se kvůli tomu odročovalo. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že ze strany soudů mělo být postupováno podle obsahu jeho podání. Protože se tak nestalo, došlo k porušení jeho základních práv v rozsahu, jak je uvedeno shora.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel v podstatě uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud musí zdůraznit, že v civilním řízení platí zásada, že každý účastník si musí sám střežit svá práva. Soud nemůže účastníka řízení poučovat o hmotném právu. Otázka aktivní nebo pasivní věcné legitimace je typickou otázkou hmotněprávní a nikoliv procesní, jak se stěžovatel mylně domnívá. Pokud by mu soud takové poučení poskytl, porušil by v neprospěch druhé strany sporu jednu ze základních zásad civilního procesu, a to zásadu rovnosti účastníků řízení, která je v ústavněprávní rovině garantována v čl. 37 odst. 3 Listiny. Ostatně v tomto směru k podobně formulované výhradě, kterou uplatnil stěžovatel ve svém odvolání, mu odvolací soud poskytl podrobné a věcně správné vysvětlení na straně 3 odůvodnění rozsudku, včetně toho, že nelze zaměňovat upřesnění v označení účastníka řízení s poučením, kdo jím má být podle hmotného práva. S tímto výkladem se Ústavní soud ztotožňuje, a proto na něj odkazuje.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
V části, kde se stěžovatel domáhal výroku, jímž bude Hlavnímu městu Praha uloženo postoupit jeho žádost o náhradu škody bez zbytečných průtahů příslušnému úřadu, bylo nutno ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. d) zákona, neboť ani pro případ vyhovění ústavní stížnosti zákon Ústavnímu soudu neumožňuje takovou povinnost uložit (§82 zákona, zejm. jeho odst. 3). Odmítnout bylo nutné taktéž žádost o náhradu nákladů vzniklých stěžovateli přibráním advokáta, neboť vyhovění této žádosti je podmíněno úspěchem v meritu řízení (§62 odst. 4 zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu