ECLI:CZ:US:2012:2.US.2366.11.1
sp. zn. II. ÚS 2366/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele Ing. I. R., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 18, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 čj. 25 Cdo 2296/2008-191, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. .2007 č.j. 39 Co 581/2006-163 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2006 č.j. 14 C 173/2003-133 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení částí v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1.836.768 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody s tím, že mu vznikla postupem státu, neboť dne 20. 7. 1995 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění, přičemž skončilo až pravomocným zproštěním obžaloby dne 24. 4. 2002. Svůj nárok specifikoval tak, že sestává z nákladů obhajoby v částce 233.932,- Kč, dále z částky 8.176,- Kč, která mu ušla, neboť byl nucen si ve dnech hlavního líčení brát neplacené volno, jízdného k soudu v částce 37.072,- Kč, ubytování v místě hlavního líčení v částce 6.904,- Kč a ušlého výdělku ve výši 1.550.684,- Kč, to vše s blíže specifikovanými úroky.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 742.084,- Kč a co do částky 1.094.684,- Kč a úroků z prodlení žalobu zamítl s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 233.932,- Kč a v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku ohledně částky 508.152,- Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Mimo jiné uvedl, že ačkoliv soud I. stupně učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění, neučinil správný závěr ohledně aplikovatelného právního předpisu. Pokud bylo nezákonné rozhodnutí (sdělení obvinění) vydáno 20. 7. 1995, je nutné na uvedený spor použít zákon č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (podle §36 zákona č. 82/1998 Sb.). V návaznosti na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že požadované náklady obhajoby vynaložené žalobcem v souvislosti s trestním stíháním, jsou důvodné. Ve zbývajícím rozsahu však s poukazem na §442 obč. zák. nároky žalobce důvodnými neshledal, neboť nemají zákonný podklad.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a proti výroku, kterým byl tento rozsudek potvrzen v zamítavém výroku, podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle §237 odst. 1 písm. a) a c), přičemž namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; v případě dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku pak také z důvodu, že odvolací soud nesprávně a nedostatečně vyhodnotil provedené důkazy.
O dovolání rozhodl dovolací soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2011 č.j. 25 Cdo 2296/2008-191 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze se v měnícím výroku o věci samé ohledně částky 493.072,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Stěžovatelova ústavní stížnost tedy, jak sám uvedl, směřuje do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2006 č. 14 C 173/2003-122 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007 č.j. 39 Co 581/2006-163, a to do jeho potvrzujícího výroku, kterým došlo k potvrzení zamítavého výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně a dále do jeho výroku, kterým došlo ke změně vyhovujícího výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 508.152,- Kč tak, že se žaloba v této části zamítá a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, č.j. 25 Cdo 2296/2008-191, a to v jeho odmítavé výrokové části.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že z původně žalované částky 1.836.768,- Kč s příslušenstvím mu bylo soudy přiznáno pouze 233.932.,- Kč resp. po rozhodnutí dovolacího soudu lze předpokládat, že přiznaná částka bude o 493.072,- Kč vyšší. Ve zbytku mu prý protiprávně nebyla žalovaná částka přiznána, což představuje nároky na náhradu nákladů ubytování ve výši 6.904,- Kč, ušlý výdělek za dobu účasti u hlavního líčení ve výši 8.176,- Kč, zbývající část ušlého výdělku dle jeho výpočtu minimálně ve výši 1.094.684,- Kč a v žalobě blíže specifikované úroky z prodlení Co se týká požadovaných "úroků z prodlení", představujících vzniklou škodu, podle názoru stěžovatele je zcela zřejmé, že kdyby nemusel vynaložit bezdůvodně např. náklady na obhajobu v trestní věci řádně a včas, tak by zcela jednoznačně došlo ke zhodnocení majetku stěžovatele - peněz právě o požadovanou běžnou úrokovou sazbu vkladů u komerčních bank. Nepřiznání takové škody zpětně k datu, kdy škoda vznikla s odkazem na zákon č. 58/1969 Sb. považuje stěžovatel za absolutně diskriminační vztah státu vůči poškozeným (i jemu) např. pak ve světle lhůt a následných sankcí stanovených státem vůči daňovým poplatníkům v daňových či obdobných záležitostech a z toho vyplývajícího nerovného postavení účastníků v takto vyvolaných sporech o náhradu škody způsobenou nesprávným postupem státu či jeho složek.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, jeli jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o.s.ř. a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva, resp. skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Nejvyšší soud na základě dovolání podaného stěžovatelem přezkoumal rozhodnutí soudu odvolacího a rozhodl tak, jak je uvedeno výše. Ústavní stížností napadená odmítací část výroku se týká nároku na náhradu nákladů na ubytování ve výši 6.904,- Kč a ušlého výdělku za dobu účasti na hlavním líčení ve výši 8.176,- Kč /§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř./ a dále nároku za nevyplacené nenárokové složky platu a ušlých úroků /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./. V posléze uvedeném případě Nejvyšší soud neshledal, že by otázky, postihující konkrétní okolnosti daného případu měly potřebný judikatorní dosah a byly tak způsobilé založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí. K tomu Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu