ECLI:CZ:US:2012:2.US.2426.12.1
sp. zn. II. ÚS 2426/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 2 As 15/2012-13, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 A 35/2011-67, rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 18. 3. 2011, č. j. KUJI 22067/2011, a rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy ze dne 8. 10. 2010, č. j. MMJ/OD/6831/2010-26 118665/2010/MMJ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že v řízení před správním orgánem došlo k zásahu do jeho základních práv, konkrétně práva na veřejné projednání své věci bez zbytečných průtahů, jakož i práva být jednání přítomen a moci se vyjádřit ke všem skutečnostem a prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z obsahu návrhu a kopií připojených listin vyplývá následující skutkový rámec případu. Magistrát města Jihlavy (v pořadí již svým druhým) rozhodnutím dne 8. 10. 2010 shledal stěžovatele vinným ze spáchání přesně specifikovaného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a uložil mu pokutu 30.000 Kč spolu s trestem zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 14 měsíců. Krajský úřad ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelovo odvolání a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel se bránil správní žalobou, jíž Krajský soud v Brně nejprve vyhověl. Ke kasační stížnosti krajského úřadu však tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud. V následném řízení krajský soud, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí, žalobu nyní napadeným rozsudkem zamítl. Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou s tím, že neobsahuje žádné nové skutkové či právní tvrzení, ale jen polemizuje s názorem vysloveným již v předchozím zrušovacím rozhodnutí.
Stěžovatel opírá svůj návrh o jedinou námitku - správní orgán mu v předvolání k jednání, na němž bylo rozhodnuto o spáchání přestupku, poskytl nesprávné a nedostatečné procesní poučení. Předvolání bylo sice zasláno jeho zmocněnci (advokátu), ovšem formulováno bylo způsobem, jakoby měl být adresátem sám stěžovatel. Stěžovatel se ale z jednání z důvodu pracovní neschopnosti omluvil a zmocněnec netušil, že se předvolání týká přímo jeho, takže se jednání rovněž nezúčastnil. Stěžovatel se tím pádem nemohl seznámit s podklady rozhodnutí a patřičně se k nim vyjádřit.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po zákonné lhůtě a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není součástí obecných soudů a není jim soudem nadřízeným. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí obecných soudů, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Napadeným usnesením ze dne 18. 4. 2012 č. j. 2 As 15/2012-13 však Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního jako nepřípustnou, aniž se jí věcně zabýval. Dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele směřuje k otázce, se kterou se ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí závazným právním názorem již vypořádal, přičemž Krajský soud v Brně jeho závěry při svém novém rozhodování respektoval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí, na něž lze odkázat, Nejvyšší správní soud zcela zřetelně vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatele ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního nejsou dány. Proti tomuto závěru stěžovatel ani žádnou námitku nevnesl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zásah do práv stěžovatele, ať už jím označených či jiných, napadeným rozhodnutím kasačního soudu neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 A 35/2011-67 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části podána opožděně. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, kdy takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovateli vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. Dle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je kasační stížnost nepřípustná, pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatel brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V takovém případě nelze běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně vázat na datum doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost nelze považovat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně počala stěžovateli běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně proto Ústavní soud odmítl jako podanou po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Traktovaný závěr platí mutatis mutandis rovněž pro napadená rozhodnutí správních orgánů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu