ECLI:CZ:US:2012:2.US.2603.09.1
sp. zn. II. ÚS 2603/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. L., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 23b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 ve věci sp. zn. 6 Tdo 698/2009, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 19. 11. 2008 ve věci sp. zn. 14 To 233/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 5. 2008 ve věci sp. zn. 13 T 12/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 6, čl. 7, čl. 31, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Rubrikovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře shledal stěžovatele vinným spácháním trestných činů násilí proti skupině obyvatel a jednotlivců (§197a odst. 1 trestního zákona), omezování osobní svobody (§231 odst. 1 trestního zákona) a ublížení na zdraví (§221 odst. 1 trestního zákona), za což byl dle ustanovení §231 odst. 1 trestního zákona za užití ustanovení §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvanácti měsíců, jehož výkon byl za použití ustanovení §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti měsíců. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor shora označeným usnesení zamítl; jeho dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel se inkriminovaných trestných činů měl dopustit tím, že měl skutkem č. 1. opakovaně vyhrožovat smrtí S. K., skutkem č. 2 proti její vůli po určitou dobu držet ve svém bytě B. K. a skutkem č. 3 fyzicky napadnout J. V.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 10. 2009, sepsané JUDr. A. J., stěžovatel namítl, že u všech tří skutků, z nichž byl shledán vinným, bylo jednostranně vycházeno z výpovědí poškozených, přestože S. K. je nevěrohodná osoba, B. K. účelově měnila výpověď, a z jiných důkazů bylo prokázáno, že se skutek č. 3 se nestal tak, jak jej popsal poškozený V. (stěžovatel tvrdí, že J. V. jej napadl a on konal pouze v rámci nutné obrany). Stěžovatel současně v ústavní stížnosti zdůraznil, že ačkoliv na základě provedeného dokazování jej měly obecné soudy zprostit obžaloby, odsoudily jej, neboť zjevně vycházely primárně z hodnocení jeho osoby, nikoliv z provedených důkazů.
Jelikož dne 4. 11. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen přípis JUDr. A. J., v němž oznamoval, že předchozího dne vypověděl stěžovateli plnou moc k zastupování před Ústavním soudem, vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v absenci jeho právního zastoupení. Na základě této výzvy byla dne 1. 3. 2011 Ústavnímu soudu doručena plná moc, kterou stěžovatel zmocnil k zastupování před Ústavním soudem JUDr. Petra Matějku.
Dne 23. 3. 2011 stěžovatel prostřednictvím JUDr. Petra Matějky svoji ústavní stížnost doplnil. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 poukázal na ústavně nekonformní odmítnutí dvou jím navrhovaných důkazů. Prvním z nich měl být výslech svědka S. J., jenž měl prokázat stěžovatelem v řízení před obecnými soudy tvrzené podezření, že trestní stíhání proti stěžovateli zosnovala S. K., která se tak měla stěžovateli mstít za jejich nevydařený vztah. Druhým "opomenutým" důkazem potom měl být výpis SMS zpráv odešlých z mobilního telefonu B. K., který měl prokázat, že se poškozená se stěžovatelem stýkala i po spáchání skutku č. 2. Nadto stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3094/08 zdůrazňuje, že v případě všech tří inkriminovaných skutků existují důvodné pochybnosti o tom, zda se skutky staly způsobem popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy v jeho trestní věci, aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnily, neprovedly některé jím navrhované důkazy a současně že postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Jakkoli jsou stěžovatelova tvrzení potenciálně ústavněprávně relevantní, Ústavní soud v posuzované věci jeho námitky za důvodné neshledal.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jasně vyplývá, že se tyto soudy náležitě vypořádaly se všemi stěžovatelovými námitkami, včetně tvrzení, že celé trestní řízení bylo vůči jeho osobě zosnováno poškozenou S. K. Nalézací soud se nadto pečlivě vypořádal s otázkou věrohodnosti klíčových svědků (poškozených), pročež je možno v těchto otázkách na odůvodnění soudu první a druhé instance v úplnosti odkázat.
Ztotožnit se je možno rovněž s postupem krajského soudu, jenž zamítl provedení stěžovatelem v odvolacím řízení navržených důkazů. Provedení důkazu výslechem svědka J. k prokázání tvrzení stěžovatele, že jeho trestní stíhání celé zosnovala poškozená K. v důsledku neunesení nevydařeného vztahu se stěžovatelem, odvolací soud zamítl zcela ústavně konformně, neboť z provedeného dokazování jasně vyplývá, že pravděpodobně naopak právě stěžovatel těžko nesl odchod poškozené z jeho bytu (resp. měl k tomuto chování jiný neznámý motiv), neboť ji opakovaně sledoval a kontaktoval (srov. např. výpověď svědka M. na č.l. 199 soudního spisu). Výslech svědka J. by tak nemohl mít žádný vliv na skutková zjištění soudů první a druhé instance. Rovněž nelze odvolacímu soudu vytknout neprovedení důkazu výpisem SMS zpráv odešlých z mobilního telefonu B. K. k prokázání skutečnosti, že mezi ní a stěžovatelem probíhala komunikace i po datu údajného spáchání skutku č. 2, neboť takový důkaz by směřoval k ověření skutečnosti, která byla v nalézacím řízení již prokázána (viz vyjádření B. K. k dotazu stěžovatele na č.l. 198). Ani v jednom případě se tak zjevně nejedná o případ tzv. opomenutého důkazu (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1954/09, N 251/55 SbNU 435).
Přisvědčit není možno stěžovateli ani v jeho tvrzení, že existují důvodné pochybnosti o tom, zda se skutky staly způsobem popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Stěžovatel konkrétně zpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí poškozených u skutku č. 2 a skutku č. 3. V případě skutku č. 2 sice poškozená K. při podání vysvětlení zjevně nesprávně hovořila o "zhasnutí světla a držení dveří", současně je třeba brát na zřetel, že v ostatních částech byla její výpověď v přípravném řízení obsahově konzistentní s výpovědí poskytnutou v rámci hlavního líčení (srov. č.l. 105 a č.l. 197, 198). Pravdivost výpovědi poškozené K. ostatně potvrdil svědek P. K., který svou svědeckou výpovědí (nepřímo) vyvrátil některá s daným skutkem přímo související tvrzení stěžovatele (viz č.l. 193). Obdobné je možno konstatovat i v případě skutku č. 3, neboť verzi poškozeného J. V., navzdory jejím možným dílčím rozpornostem, potvrzuje lékařská zpráva MUDr. J. D.; v této souvislosti je možno ztotožnit se se závěrem obecných soudů, že stěžovatelovo jednání nebylo (pouze) jednáním v rámci nutné obrany, jelikož z provedeného dokazování nic pro indikaci stěžovatelovy nutné obrany nevyplývá. Skutkové závěry nalézacího a odvolacího soudu proto dle názoru Ústavního soudu jsou ústavně konformní i prizmatem zásady in dubio pro reo.
Pokud jde potom o petitem ústavní stížnosti taktéž napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud se omezí na konstatování, že stěžovatel vůči rozhodnutí dovolacího soudu žádné konkrétní námitky nevznáší a ani Ústavní soud v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž v projednávané věci extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a z něj učiněnými skutkovými závěry neshledal, žádné ústavněprávně relevantní pochybení nespatřuje.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Okresní soud v Táboře, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Nejvyšší soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu