ECLI:CZ:US:2012:2.US.2635.11.1
sp. zn. II. ÚS 2635/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Vítem Bavorem, advokátem, se sídlem Novomlýnská 3, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, č. j. 28 Cdo 2081/2009-150, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2008, č. j. 16 Co 352/2008-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce (Bytové družstvo pro okres Praha - východ) i žalovaného (stěžovatele) rozsudkem ze dne 21. října 2008, č. j. 16 Co 352/2008-120, změnil v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem parcely a domu na ní stojícího a blíže specifikovaného ve výroku II. (dále jen "předmětné nemovitosti"), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zopakování části důkazů dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k částečně jiným skutkovým zjištěním, z nichž posléze vyvodil jiné právní závěry. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na určení, neboť žalobce tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, zatímco v katastru nemovitostí je zapsán žalovaný. Odvolací soud konstatoval, že právní předchůdkyně žalovaného (A. Č.) pozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jež přešly na stát rozhodnutím ONV Praha - východ ze dne 20. února 1962, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím finanční komise ONV Praha - východ ze dne 30. listopadu 1962. Předmětné nemovitosti byly svěřeny Státnímu plemenářskému statku Xaverov a posléze s nimi hospodařil Státní statek Dolní Počernice. Právní předchůdkyně žalovaného podala k povinným osobám v roce 1991 žádost o vydání svého majetku, který přešel na stát, mimo jiné i předmětných nemovitostí, a bylo jí sděleno, že nemovitosti jí nemohou vrátit, protože nejsou v jejich vlastnictví, neboť vlastníkem je OSBD Praha - východ. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že vlastnické právo na stát nepřešlo pro vady výše uvedeného rozhodnutí ONV Praha - východ ze dne 20. února 1962. V této souvislosti odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, a na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, s tím, že restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které přešly na stát (i bez právního důvodu) použití úpravy (určovací žaloby) podle obecných předpisů. Pokud tedy vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo v roce 1962 na stát, a to i na základě vadného rozhodnutí ONV Praha - východ, a právní předchůdkyně žalovaného se jejich vrácení nedomohla podle restitučních předpisů, nemohlo se obnovit její vlastnické právo a nemohla je platně převést na žalovaného. Právní předchůdkyně žalovaného si přitom byla vědoma, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, protože v roce 1991 požádala o jejich vydání. Ohledně vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem dospěl odvolací soud k odlišnému závěru. Na základě provedeného dokazování, jakož i z chování jednotlivých subjektů dovodil, že došlo k převodu hospodaření s předmětnými nemovitostmi nejprve ze Státního statku Dolní Počernice na tehdejší OVBD Praha - východ (Okresní výstavbové družstvo Praha - východ), a posléze po dokončení výstavby domu na OSBD Praha - východ (Okresní stavební bytové družstvo Praha - východ), který nemovitosti převzal a nakládal s nimi jako s vlastními. Odvolací soud tedy nepovažoval závěr soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebyl prokázán převod práva socialistického vlastnictví ze Státního statku Dolní Počernice na OVBD Praha - východ, za správný. Odvolací soud se rovněž neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením v případě neplatnosti hospodářské smlouvy se státním statkem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že byl nejméně od roku 1974 v dobré víře, že jsou předmětné nemovitosti v jeho vlastnictví, a stal se tedy od 1. ledna 1992 jejich vlastníkem na základě vydržení - a to i v případě, že by hospodářská smlouva mezi Státním statkem Dolní Počernice a právním předchůdcem žalobce uzavřena nebyla nebo byla neplatná.
3. Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, č. j. 28 Cdo 2081/2009-150, zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud opětovně odkázal jak na výše citované plenární stanovisko Ústavního soudu, tak i na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, které jsou pro danou věc určující, přestože v dané věci byla situace opačná, tj. žalovaný se bránil poukazem na předchozí a průběžně evidované (zapsané) vlastnictví jeho právní předchůdkyně, přičemž toto vlastnictví se má opírat o občanský zákoník s vyloučením vydržení nemovitostí stranou žalující. Právní předchůdkyně žalovaného měla vědět - a také věděla -, že je nezbytné, aby uplatnila restituční nárok. To se v počáteční fázi jejího jednání stalo, ale nikoli s pokračováním vedoucím k přiznání restitučního nároku soudem a vydání věcí této osobě (dohoda nebyla uzavřena). Samotný předchozí zápis v tehdejší evidenci nemovitostí, mající jen pořádkový charakter, zjevně nemohl k zachování vlastnictví právní předchůdkyni žalovaného stačit. Tím méně se pak žalovaný může opírat o jím tvrzenou právní relevanci převodu nemovitostí ze jmenované na svou osobu; platí tu, při konstatování neplatnosti převodu, zásada nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám). Nejvyšší soud dále konstatoval, že v některých výjimečných situacích se v současnosti akceptuje, že by negativní právní závěr vůči vlastnictví (potenciálního) restituenta - a zde i jeho právního nástupce - mohl být, a to i přes existenci výše citovaného plenárního stanoviska Ústavního soudu, nepřiměřeně tvrdý, pročež se dává pak průchod individuální spravedlnosti. Tato varianta rozhodnutí však nemůže dopadat na nyní posuzovanou věc. Právní předchůdkyně žalovaného věděla o svém nároku, ale nevyužila zde zákonnou možnost. Navíc musela též vědět, že předmětné nemovitosti, konkrétně dům, jsou minimálně přestavěny a slouží jako družstevní byty. To vylučovalo, aby mohla vycházet z toho, že její vlastnictví bude trvat v dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě. Přitom právě fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví tou okolností, která vede soudy k případnému výjimečnému postupu. Stran argumentace o vydržení nemovitostí (domu i pozemku) žalobcem pak odkázal dovolací soud na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem namítá, že žalobce nepředložil žádný relevantní důkaz, na jehož základě bylo přiznáno vlastnické právo k pozemku, na němž stojí předmětný dům. Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud se otázkou vlastnického práva k pozemku vůbec nezabývaly a svoje rozhodnutí v tomto směru vůbec neodůvodnily. V celém řízení nebyl ze strany žalobce předložen žádný důkaz o tom, že by byl pozemek předmětem vyvlastnění. Navíc právní předchůdkyně stěžovatele s pozemkem, z něhož byla předmětná parcela oddělena, disponovala, z čehož stěžovatel dovozuje, že pozemek nemohl být součástí vyvlastnění. Přitom platí, že u těch nemovitostí, které nebyly předmětem vyvlastnění, nebylo možné se domáhat jejich vydání dle restitučních předpisů. V další části stěžovatel obsáhle dovozuje, proč na danou věc nelze aplikovat závěry plynoucí zejména ze stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05. Vyslovuje přesvědčení, že se jedná o natolik specifický případ, že paušální aplikování judikatury deklarující nemožnost uplatňování námitky nezákonnosti vyvlastňovacího rozhodnutí v řízení o určovací žalobě není na místě. Za nesprávný považuje názor vyslovený v rozhodnutích obecných soudů, že právní předchůdkyně stěžovatele sama zpochybnila své vlastnické právo k předmětným nemovitostem tím, že k nim počátkem devadesátých let uplatnila restituční nárok. Právní předchůdkyně stěžovatele sice svoje nároky podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, uplatnila, avšak s ohledem na existenci zápisu jejího vlastnictví k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí, resp. v evidenci nemovitostí, od pokračování v restitučním sporu upustila. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že v řízení byl vlastní převod vlastnictví na žalobce podložen pouze nepřímými důkazy, které stěžovatel považuje za naprosto nedostatečné a neprokazující vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem. Stěžovatel konečně polemizuje s právními závěry obecných soudů ohledně možného vydržení předmětných nemovitostí. V této souvislosti dospívá k závěru, že nebylo možné dovodit dobrou víru žalobce k předmětu vydržení.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní stížnost stěžovatele byla opřena o čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje.
7. Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska.
8. V dané věci stěžovatel jednak zpochybňuje závěry ohledně možné aplikace závěrů vyplývajících ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jednak namítá nedostatečné prokázání skutkových zjištění ze strany žalobce (námitka, že se obecné soudy nezabývaly existencí vlastnického práva k pozemku, na němž stojí předmětný dům). Co se týče námitek ve vztahu k aplikaci závěrů vyplývajících ze stanoviska Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud nemá potřebu se v tomto případě od svých dříve uvedených závěrů nikterak odchylovat. Třebaže se jedná o případ opačný (tzn. žalobě bylo vyhověno s tím, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdkyně, se měla domáhat vydání věci podle restitučních předpisů a pakliže se vrácení podle restitučních předpisů nedomohla, nemohla ani platně převést své vlastnické právo na stěžovatele), nemění tato skutečnost nic na aplikovatelnosti závěrů stanoviska i na daný případ.
9. Pokud stěžovatel namítal nedostatečná skutková zjištění ohledně pozemku, na němž stojí bytový dům, Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 9 příslušný spis. Je pravdou, že většina důkazů, které byly v řízení provedeny, směřovala k posouzení otázky charakteru obytné budovy (znalecký posudek, smlouva o výstavbě atd.), tedy předmětem důkazního řízení byla skutečnost, zda se jednalo o rekonstrukci objektu nebo zda výstavbou vznikl zcela nový objekt, nicméně vlastnictví pozemku, jakož i jeho následné přeparcelování a změny v parcelních číslech, byly prokazovány zejména v řízení před soudem prvního stupně, a to provedením důkazu rozhodnutím finančního odboru ONV Praha - východ ze dne 20. února 1962 ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím finanční komise ONV Praha - východ a srovnávacím sestavením parcel poskytnutým katastrem nemovitostí. Z těchto provedených důkazů je tedy zřejmé, že se obecné soudy i otázkou vlastnictví pozemku zabývaly a v tomto směru tedy nelze v jejich postupu spatřovat pochybení, které by mohlo znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Samotné hodnocení důkazů provedené obecnými soudy pak nemůže být předmětem přehodnocování ze strany Ústavního soudu. Platí přitom premisa, že soudy nemusí provádět všechny účastníky navržené důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Povinností soudu ovšem je, aby u neprovedených důkazů vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly, svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, řádně zdůvodnily.
10. Ústavní soud má dále potřebu se nad rámec výše uvedeného vyslovit k otázce důvěry v zápis do evidence nemovitostí, čímž stěžovatel zdůvodňoval, proč právní předchůdkyně žalovaného upustila od pokračování ve vydání předmětných nemovitostí podle restitučních předpisů. Předně je třeba zdůraznit, že evidence nemovitostí byla vedena na evidenčním principu. Vlastnictví nemovitostí se nenabývalo zápisem do evidence nemovitostí, nýbrž jiným způsobem, a to registrací státním notářstvím. Při registraci měl notář přezkoumat, zda je smlouva platná a zda neodporuje zájmům společnosti. Ustanovení §6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, které stanovilo závaznost údajů evidence nemovitostí, uvádělo: "Údaje evidence nemovitostí jsou závazné pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi a jsou též podkladem pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech." Prováděcí vyhláška k tomuto zákonu stanovila za závazné tyto údaje evidence nemovitostí: Parcelní čísla nemovitostí, výměry a druhy pozemků, výměry zemědělských závodů, výměry územních správních jednotek a hospodářské plochy obcí, okresů a krajů. Z toho jasně vyplýval i základní účel, pro který byla evidence nemovitostí vedena. Tímto účelem bylo dodávat podklady pro plánování v národním hospodářství. Údaje této evidence sice sloužily zároveň jako podklady pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech, ale nezávazně. Proto si údaj o vlastnictví získaný z evidence nemovitostí, který nebyl závazný, měl každý při právním jednání ověřit, zda skutečně odpovídá skutečnosti. Nebyl ale žádný zdroj, z něhož by bylo možné o vlastnictví nemovitostí získat věrohodnější údaje. A tak všichni z údajů evidence vycházeli, ale protože tyto údaje nebyly závazné, nemusely odpovídat skutečnosti. Ten, kdo z těchto údajů vycházel a nabyl nemovitost smlouvou od nevlastníka, se nemohl po žádné době dovolat ani vydržení vlastnického práva k nemovitosti, protože institut vydržení byl občanským zákoníkem z roku 1964 zrušen.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu