ECLI:CZ:US:2012:2.US.2682.11.1
sp. zn. II. ÚS 2682/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28. 4. 2011 č. j. 69 Co 114/2011-306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 9. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že pokud odvolací soud uznal za správný postup soudu prvního stupně, který neprovedl všechny navržené důkazy, a nadto dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene, porušil jeho právo na spravedlivý proces. Poukazuje na značnou důkazní hodnotu policejního spisu o šetření případu z 25. 8. 2006 i na další navrhované důkazy výpověďmi svědků V. a N., které byly posouzeny jako nadbytečné, stejně jako navržený znalecký posudek z oboru kynologie. Dle názoru stěžovatele postrádá odůvodnění napadeného rozsudku podstatné náležitosti a je nepřezkoumatelné, neboť se krajský soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, důkazy nepřípustně rozdělil na konkrétní a obecné, tedy na přímé a nepřímé, i když rozhodné skutkové okolnosti lze prokázat jak důkazy přímými, tak důkazy nepřímými, popř. kombinací obou, a stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě tvoří důkazy ucelený řetězec, spolehlivě prokazující spornou příčinnou souvislost mezi jednáním psů žalovaného a škodou na zvířatech. Požadavky krajského soudu na existenci důkazů způsobilých prokázat tuto příčinnou souvislost, jsou dle stěžovatele přepjatě formalistické a v praxi nerealizovatelné, přičemž stačí, aby příčinná souvislost byla prokázána s rozumnou pravděpodobností, přibližující se jistotě. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 18 C 208/2008, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném R. G. zaplacení částek 3 000 Kč, 5 216 Kč a 157 381 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s útokem psů žalovaného na jeho hospodářská zvířata. V průběhu řízení vzal žalobu zpět o 3 000 Kč a o tuto částku bylo řízení částečně zastaveno. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku č. j. 18 C 208/2008-250 ze dne 3. 6. 2010 byla žaloba ve zbylé části zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Zamítavé rozhodnutí bylo opřeno o ustanovení §420 občanského zákoníku s odůvodněním, že se stěžovateli nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně jednoho ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to vztahu příčinné souvislosti mezi vznikem škody žalobci a porušením právních povinností žalovaným.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (viz výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku se uvádí, že neobstojí námitka stěžovatele o nedostatečném zjištění skutkového stavu, neboť soud I. stupně provedl všechny relevantní důkazy vztahující se k uplatněnému nároku, přičemž navrhované důkazy znaleckým posudkem z oboru kynologie, za účelem zjištění obecného chování psů v určitých situacích, a důkazy výslechem svědků N. a V. nejsou důkazy způsobilé vést ke zjištění skutkového stavu, neboť by se mohly vyjádřit pouze k tomu, co již bylo prokázáno, tedy, že psi žalovaného se ve více případech pohybovali po lese a snažili se lovit zvěř. Navrhovaný důkaz policejním spisem o šetření případu z 25. 8. 2006 je rovněž obecného charakteru a není z něj zřejmé, jaké skutečnosti by jím měly být prokázány. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi chováním psů žalovaného a vznikem škody žalobce.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovateli však toto právo odepřeno nebylo, neboť byl od počátku jedním z účastníků řízení a svá procesní práva plně realizoval; opak ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí.
Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud obecné soudy postupují dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení před soudem, a v souladu s principy zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup přiměřeným způsobem odůvodní, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Ke kasaci soudních rozhodnutí Ústavní soud zpravidla přistupuje tehdy, pokud mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými zjistí extrémní nesoulad.
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, kterými stěžovatel brojí proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Jak však bylo již naznačeno výše, přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. jestliže z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Takové vybočení z ústavních mezí v daném případě zjištěno nebylo.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že oba soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o absenci základního předpokladu odpovědnosti žalovaného za škodu dle ustanovení §420 občanského zákoníku, ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatele. Krajský soud tak učinil v nezbytném rozsahu, především odkazem na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil, přičemž neopomněl zdůraznit rozhodující skutková zjištění, z nichž byl vyvozen závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatele stran prokázání příčinné souvislosti, což je způsob, který je z ústavněprávního hlediska zcela akceptovatelný. Jak upozornil krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z hlediska existence příčinné souvislosti jako jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, neboť tvrzená příčinná souvislost musí být prokázána. Byť tedy nebylo sporu o tom, že k napadení zvířat stěžovatele došlo a že žalovaný v té době choval 2 psy, kteří mu utíkali a v minulosti potrhali kozu stěžovatele, tyto okolnosti samy o sobě nejsou způsobilé prokázat právně významnou skutečnost, potvrzující vztah příčinné souvislosti v konkrétní věci. Žádný z vyslechnutých svědků nepotvrdil, že by v uvedených dnech viděl psy žalovaného napadnout zvířata stěžovatele, přičemž z provedených důkazů naopak vyplynulo, že v uvedené lokalitě bylo evidováno 271 psů, že v prostoru nad pastvinami stěžovatele byl zaznamenáván pohyb ovcí na mýtinách i v lese, a že zde obecně docházelo k útokům psů na hospodářská zvířata. Pokud tedy soudy poté, co byl stěžovatel v průběhu řízení opakovaně poučován podle §118a občanského soudního řádu, dospěly k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi chováním psů žalovaného a vznikem žalované škody, jejich závěr odpovídá skutkovým zjištěním, vyvozeným z řádně provedeného a zhodnoceného dokazování.
V souvislosti s dokazováním stěžovatel namítá, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, které považuje za právně významné. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že soud provedl všechny relevantní důkazy, vztahující se k uplatněnému nároku, přičemž akceptoval většinu důkazních návrhů účastníků. Pokud nepřipustil důkazy znaleckým posudkem z oboru kynologie, výslechem svědků N. a V. a policejním spisem o šetření události z 25. 8. 2006, odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil a vysvětlil, proč tyto důkazy nejsou způsobilé vést ke zjištění skutkového stavu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní. Této povinnosti odvolací soud dostál a Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby jeho postup přehodnocoval.
Závěry Ústavního soudu, vyslovené v poukazovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 na projednávanou věc nedopadají, neboť v něm šlo o případ náhrady škody za léčbu pacientky, která po chybném zákroku lékařky zemřela, a Ústavní soud se v rámci obiter dictum vyjadřoval k velmi obtížnému určování vztahu příčiny a následku v lékařských postupech.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení ústavních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu