ECLI:CZ:US:2012:2.US.2698.12.1
sp. zn. II. ÚS 2698/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. M., dříve K. H., právně zastoupená JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem advokátní kanceláře Polská 4, Karlovy Vary, Drahovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2012 č.j. 61 Co 352/2011-86 a návrhu odklad výkonu napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 14, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu a navrhuje odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Dne 9. 8. 2011 vydal Okresní soud v Karlových Varech pod č.j. 13 C 327/2010-69 usnesení, kterým se prohlásil nepříslušným k projednání a rozhodnutí ve věci o zaplacení částky 592 200 Kč s příslušenstvím. Řízení proto zastavil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2012 bylo usnesení okresního soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud dovodil, že soudy v České republice jsou příslušné věc projednat vzhledem ke skutečnosti, že dle čl. 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2011 se stěžovatelka řízení před tímto soudem účastnila. Soud dovodil, že došlo konkludentně k dohodě o volbě soudu podle čl. 24.
Stěžovatelka je však přesvědčena, že dle uvedeného nařízení jsou ve věci příslušné rozhodnout soudy v Spolkové republice Německo, neboť námitka nepříslušnosti českých soudů byla ze strany stěžovatelky vznesena s ohledem na okolnosti případu řádně a včas. Ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 6. 2011 vznesla stěžovatelka námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů, spočívající v tom, že ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, konkrétně dle jejího čl. 2 odst. 1. a čl. 3 odst. 1., má za to, že Okresní soud v Karlových Varech není soudem příslušným k projednání sporu. Stěžovatelka totiž má a měla již v době podání žaloby bydliště ve Spolkové republice Německo, a to včetně trvalého pobytu, jakož i pobytu skutečného, neboť je na tomto území vdaná a žije v jedné domácnosti s občanem Spolkové republiky Německo.
Nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelnou překážkou v řízení, pro kterou je třeba dle ust. §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavit. Pokud by soud vydal rozhodnutí jakožto soud mezinárodně nepříslušný, pak by se jednalo o rozhodnutí, které by následně nemohlo být na území Spolkové republiky Německo vykonáno. Stěžovatelka se k prvnímu jednání soudu ve věci nařízenému dne 23. 6. 2011 dostavila s jediným úmyslem, a to uplatnit námitku nepříslušnosti českých soudů. Pouze pro případ, že by soud námitce nevyhověl, vyjádřila se podáním, doručeným soudu až u tohoto prvního jednání ve věci, k žalobě a navrhla též důkazy. Jinou možnost neměla, neboť řízení bylo dle předvolání k jednání koncentrováno a tvrzení a důkazy by nemohla v opačném případě v pozdější fázi řízení uplatnit. Krajský soud extenzivním (nepřípustným) výkladem dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů, existencí jakési konkludentní dohody, která však ve smyslu článku 23 nařízení uzavřena nebyla.
Stěžovatelka rovněž uvádí, že žaloba byla podána šikanózně, je zcela neopodstatněná a jejím cílem je pouhá snaha donutit ji k ústupkům v péči o syna.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že dne 1. 10. 2010 byla u okresního soudu podána žaloba, jíž se žalobce po stěžovatelce domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Ke dni 22. 11. 2010, aniž by soud vůči žalované učinil nějaký úkon, byla do spisu založena plná moc k zastupování stěžovatelky jí zvolenou právní zástupkyní, která si na informačním oddělení soudu ověřila existenci předmětného soudního řízení a dne 4. 1. 2011 právní zástupkyně spis u Okresního soudu Karlovy Vary studovala. Výzvou ze dne 24. 2. 2011 požádal soud prvního stupně stěžovatelku o vyjádření k žalobě, která jí byla současně doručena. Podáním ze dne 16. 3. 2011 se stěžovatelka k věci vyjádřila, přičemž neuznala uplatněný nárok s tvrzením o plné úhradě kupní ceny zakoupených nemovitostí z jejích výlučných finančních prostředků. Z důvodu potřeby komplementace již vyžádaných důkazních prostředků požádala stěžovatelka o prodloužení lhůty k upřesňujícímu vyjádření. Podáním ze dne 3. 5. 2011 požádala stěžovatelka o odročení nařízeného původního jednání v dané věci z důvodu kolize určeného termínu jednání s jiným, již dříve nařízeným jednáním.
S ohledem na uvedené skutečnosti odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neučinila při prvním úkonu, jenž jí v řízení náležel, námitku mezinárodní nepříslušnosti soudu. V podání ze dne 16. 3. 2011 se vyjádřila k věci samé, meritorně žalobu zpochybnila a projevila tak vůli se řízení před Okresním soudem Karlovy Vary podrobit, když zároveň požádala o prodloužení lhůty k doplnění vyjádření ve věci samé. Řízení se tedy stěžovatelka aktivně účastnila, aniž by námitku nepříslušnosti soudu uplatnila. Tuto námitku neuplatnila ani v souvislosti s žádostí o odročení nařízeného soudního jednání. Tím byl případný nedostatek mezinárodní příslušnosti Okresního soudu Karlovy Vary zhojen.
Dle krajského soudu z ustanovení článku 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 vyplývá, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní, resp. na řízení před tímto soudem přistoupí. Výklad slov, že žalovaný se řízení před tímto soudem účastní, lze vyložit tak, že se věcně brání proti uplatněné žalobě, aniž by při prvním svém procesním úkonu namítl nedostatek nepříslušnosti soudu.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Uvedené se vztahuje i na projednávanou věc, neboť posouzení otázky mezinárodní příslušnosti soudů k projednání předmětné žaloby, bylo záležitostí obecných soudů.
Ze shora nastíněného přehledu procesních úkonů ve věci vyplývá, že při stanovení mezinárodní příslušnosti soudu k projednání daného sporu Krajský soud na konkrétní okolnosti projednávaného případu aplikoval článek 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, nikoliv čl. 23, jak by snad vyplývalo z argumentace ústavní stížnosti. V dané věci je nesporné, že stěžovatelka již dne 22. 11. 2010 sama bez výzvy soudu založila do spisu plnou moc a dále činila shora popsané úkony včetně vyjádření k meritu věci, aniž by námitku místní nepříslušnosti vznesla. Tato námitka byla vznesena až ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 6. 2011. Ústavní soud neshledává v tomto konkrétním případě, že by ze strany krajského soudu pří výkladu a aplikaci ustanovení uvedeného článku Nařízení Rady (ES) došlo k popření jeho smyslu a účelu vyplývajícímu z uvedeného nařízení, tedy výkladu, jenž by vedl k vybočení z mezí ústavnosti a k nezbytnosti zásahu Ústavního soudu. Stěžovatelka sama o své vůli a dostatečně zřejmě dala bez výzvy soudu najevo, že se hodlá zúčastnit řízení vedeným před okresním soudem (srov. ESD Rozhodnutí 150/80 - Elefanten Schuh GmbH v. Pierre Jacqmain).
Ústavní soud dodává, že aplikace uvedeného ustanovení nepoškozuje účastníka řízení v tom smyslu, že by se v případě nevyhovění námitce místní nepříslušnosti, s ohledem na koncentraci řízení, zbavil možnosti své námitky následně plně uplatnit. Účastník řízení totiž má možnost uplatnit i námitky ve věci samé, avšak musí tak učinit současně se včasným vznesením námitky místní nepříslušnosti (srov. ESD Rozhodnutí 48/84 - Hannelore Spitzley v. Sommer Exploitation SA)
Námitkou týkající se šikanózního charakteru žaloby se Ústavní soud pro její zcela hypotetický charakter nezabýval.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu se Ústavní soud nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu