ECLI:CZ:US:2012:2.US.2699.10.1
sp. zn. II. ÚS 2699/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem Kamenice 155, Náchod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 39 Cm 209/96 - 1483 ze dne 16. 5. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 Cmo 403/2007 - 1527 ze dne 23. 10. 2007, a rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 33 Cdo 903/2008 - 1580 ze dne 30. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jeho základních práv, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu I. stupně a absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, jakož i pro další vady těchto aktů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Z naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník řízení, Československá obchodní banka, a. s., se v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Cm 209/96 po stěžovateli a dalším žalovaném domáhala zaplacení částky 17.910.531,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 1. 9. 1995 do zaplacení s odůvodněním, že na základě uzavřených smluv poskytla společnosti SomoS, spol. s r. o., dva úvěry v celkové výši 15.000.000,- Kč a převzala za ni bankovní záruku ve výši 2.174.304,94 DM. Závazky z těchto smluv byly zajištěny prohlášením o ručitelském závazku stěžovatele a dalšího žalovaného, ve kterém se vůči vedlejšímu účastníku (žalobkyni) zavázali, že ji uspokojí, nesplní-li SomoS, spol. s r. o., své závazky. Ačkoli tato svým povinnostem vyplývajícím z předmětného smluvního vztahu nedostála, stěžovatel a další žalovaný vedlejšímu účastníkovi, žalobkyni, neplnili.
Ve sporu rozhodoval jako soud prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové, který dne 1. 9. 1997 žalobu zamítl, když opodstatněnou shledal námitku relativní neplatnosti ručitelského prohlášení, kterou stěžovatel a další žalovaný uplatnili pro absenci souhlasu jejich manželek s přijetím ručitelského závazku ve smyslu §145 odst. 1 ve spojení s §40a občanského zákoníku v tehdy platném znění. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu I. stupně svým usnesením z 26. 11. 1998 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k odlišnému právnímu závěru spočívajícímu v tom, že ručitelské prohlášení se společných věcí manželů netýkalo a že z něho samotného neplyne žádná majetková povinnost.
Krajský soud následně v březnu 1999 žalobě zcela vyhověl. K odvolání stěžovatele a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v říjnu 2000 prvoinstanční rozsudek opět zrušil, tentokráte s poukazem na částečnou neplatnost ručitelského závazku dle §37 odst. 1 občanského zákoníku, a to z důvodu jeho neurčitosti. Dále také soud I. stupně zavázal pokynem, aby se zabýval námitkami žalovaných, že žalobkyně měla nejprve žalovat ze směnek v souladu s ustanovením §334 obchodního zákoníku. Nadto shledal též důvodnou námitku odvolatelů, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, poněvadž z něho nebylo patrné, které částky byly přiznány z titulu ručení za závazky z jednotlivých smluv o úvěru a o platební záruce.
Krajský soud následně rozsudkem z 27. 2. 2002 žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 8.858.252,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 %, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. K následnému odvolání žalovaných soud II. stupně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil svým usnesením z 13. listopadu 2002 a věc mu vrátil k dalšímu posouzení, když dospěl k závěru, že se soud prvního stupně nezabýval námitkami žalovaných, že ručitelská prohlášení byla podepsána v omylu, který měla vyvolat žalobkyně příslibem, že podepíší-li ručitelská prohlášení, bude jim poskytnut další úvěr, což však žalobkyně prý nesplnila. Naopak nedal za pravdu odvolatelům, pokud šlo o otázku promlčení a otázku vyloučení aplikace cit. §334 obchodního zákoníku.
Posléze nalézací soud rozhodl rozsudkem z 30. června 2004 tak, že řízení se co do částky 259.688,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % zastavuje, žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 8.598.563,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 %. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu o zaplacení úroků z prodlení v kapitalizované výši 259.688,10 Kč s úroky z prodlení ve výši 18 % zpět, jelikož část plnění přijatého od správce konkursní podstaty v souvislosti s úpadkem SomoS, spol. s r. o., byla započtena na tyto úroky z prodlení. K opětovnému odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem zde dne 26. září 2005 prvoinstanční rozhodnutí ve vztahu k druhému žalovanému potvrdil, ve vztahu k stěžovateli jej však zrušil jak ve vyhovujícím výroku ve věci samé, tak i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, ve vztahu k stěžovateli však přisvědčil jeho námitce, že soud I. stupně se vůbec nezabýval jeho tvrzením, že žalobkyně mu měla způsobit škodu ve výši 20.000.000,- Kč, kterou stěžovatel žádal započíst proti žalované pohledávce. Krajskému soudu proto uložil, aby v této záležitosti provedl navržené důkazy a posoudil opodstatněnost tohoto tvrzení, s tím, že nevyjdou-li v dalším řízení pro věc významné okolnosti, nemusí se soud prvního stupně již zabývat žalobou uplatněnými nároky.
Vázán pokyny odvolacího soudu, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 16. 5. 2007 potvrdil svůj dřívější verdikt, když tvrzení stěžovatele stran škodního jednání žalobkyně shledal neopodstatněným, neboť stěžovateli se dle názoru soudu nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalobkyně a vznikem škody, z čehož dovodil, že pohledávka z titulu náhrady škody neexistuje. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadený rozsudek potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud I. stupně v dosavadním řízení, a v plném rozsahu na ně odkázal. K odvolacím námitkám stěžovatele, které se týkaly vzniku, výše a obsahu jeho ručitelského závazku, poznamenal, že se jimi již není třeba opakovaně zabývat, protože závěry ohledně těchto otázek již odvolací soud zaujal ve svých předchozích rozhodnutích, přičemž na nich setrvává a odkazuje na ně. Soud v této spojitosti upozornil, že neustálé opakování nezměněných právních závěrů činí následná rozhodnutí nepřehlednými a postrádá věcný smysl. Z toho důvodu ponechal stranou ty části odvolání stěžovatele, které dle něj představují toliko polemiku se závěry již dříve učiněnými. Vrchní soud se tak zabýval pouze námitkou stěžovatele stran započtení pohledávky z titulu náhrady škody, neboť se k této otázce dosud věcně nevyjádřil, přičemž se ztotožnil se závěry, ke kterým v rámci doplněného dokazování dospěl soud prvého stupně.
Proti naposled zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel včasné dovolání, jehož přípustnost vyvodil z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a uplatnil dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) téhož předpisu. Nejvyššímu soudu položil právní otázku, jíž přikládá zásadní právní význam, a sice posouzení otázky úroků z prodlení, která měla být soudy nižších stupňů řešena v rozporu s hmotným právem a rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 35 Odo 101/2002 z 24. 3. 2004. Namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval jím uplatňovanou námitkou anatocismu, a potvrdil tak výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající mu zaplatit úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z 8,589.563,90 Kč, ačkoli tato částka dle mínění stěžovatele v sobě zahrnuje též úroky z úvěru a úroky z prodlení. Tím prý rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval otázkou výše požadovaného úroku a počátku prodlení, resp. že je nesrozumitelná úvaha odvolacího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 26. 9. 2005, že ručení nemá žádnou vlastní splatnost a že ručitel je v prodlení ve stejném okamžiku jako dlužník. Stěžovatel u Nejvyššího soudu dále prosazoval názor, že ručitel sice nemůže být v prodlení, avšak ručí za splacení jistiny včetně příslušenství (to jest i za prodlení dlužníka). Jestliže tedy bylo proti SomoS, spol. s r. o., vedeno konkursní řízení, nebylo možno po dobu trvání konkursu po ní požadovat úroky z prodlení, a tedy je nelze žádat ani po něm. Stěžovatel není srozuměn s postupem odvolacího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2005 dal soudu prvního stupně nezákonný pokyn, aby se již nezabýval ve vztahu k němu uplatněnými nároky, ledaže by v řízení vyšly najevo nové okolnosti. Stěžovatel rovněž ve svém dovolacím návrhu vznesl výhradu, že odvolací soud přezkoumal po věcné stránce rozsudky soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2004 a 16. 5. 2007, v nichž nebyly respektovány principy uvedené v §132 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu, bez toho, aby je z toho důvodu byl zrušil. Protože soud prvního stupně v těchto rozhodnutích neučinil žádná skutková zjištění z výslechu svědků a účastníků ohledně tvrzeného vylákání podpisu ručitelského prohlášení uvedením v omyl, pouze popsal obsah těchto výpovědí a nijak je nehodnotil, nemohl prý ani odvolací soud z těchto důkazů, aniž je zopakoval, činit žádné skutkové závěry, přičemž v podrobnostech odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu také vytkl, že napadený rozsudek, jakož i jeho předchozí rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné v důsledku nedostatku zákonných náležitostí uvedených v §132 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu. V dalším pak stěžovatel brojil proti skutkovému zjištění, že úvěry byly společností SomoS, spol. s r. o., vyčerpány, a proti skutkovému závěru ohledně výše dlužných pohledávek pak výhradami k hodnověrnosti důkazů, z nichž odvolací soud (resp. soud prvního stupně) tato zjištění čerpal. Poněvadž nepřezkoumatelnost právního posouzení věci odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí dle přesvědčení stěžovatele znemožňuje posoudit jeho správnost v dovolacím řízení, navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud zhodnotil dovolací návrh a námitky stěžovatele v něm uplatněné a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné (viz výrok II), zčásti je důvodné (výrok I). Nejvyšší soud totiž shledal, že obecné soudy vskutku rozhodovaly v otázce úroků v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a proto zrušil dovoláním dotčená rozhodnutí soudů obou stupňů nejen ve výrocích o nákladech řízení, nýbrž i ve výrocích ve věci samé v rozsahu, v němž se stěžovateli a druhému žalovanému ukládá povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši 18 % z přisouzené částky. Nejvyšší soud tedy zanechal základ sporu nedotčen, Krajskému soudu v Hradci Králové vrátil věc k dalšímu řízení jen ohledně příslušenství pohledávky. Ve zbývajícím rozsahu dovolání stěžovatele odmítl mimo jiné i s tím, že pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou nerozhodné výtky stěžovatele týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. "a" občanského soudního řádu), tedy výhrady, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu postrádají náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř., že oba soudy při odůvodnění svých rozhodnutí nepostupovaly podle zásad uvedených v §132 o. s. ř. a že odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2005 dal soudu prvního stupně nezákonný pokyn, aby se již nezabýval ve vztahu k němu uplatněnými nároky, ledaže by v řízení vyšly najevo nové okolnosti. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě dle dovolacího soudu zjevně nejednalo, neboť nešlo bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a nebyla tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu. V podrobnostech pak odkázal na judikaturu svou i Ústavního soudu.
Proti rozhodnutí obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž vytýká soudům I. i II. stupně řadu procesních pochybení, přičemž nejvíce námitek směřuje proti odůvodnění jejich rozhodnutí.
Stěžovatel nesouhlasí s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 Cmo 403/2007 - 1527 ze dne 23. 10. 2007, neboť má za to, že jeho vyhlášením a následným písemným vyhotovením došlo k zásahu do jeho výše uvedených ústavně zaručených práv a svobod, a sice proto, že rozsudek odvolacího soudu není dle jeho mínění odůvodněn v rozsahu a podle ust. §157 odst. 2 o. s. ř., a to zejména v rozsahu námitek podaných v příslušném odvolání. Tyto námitky se týkaly nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvého stupně, neboť ten prý nemá náležitosti uvedené v ust. §157 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Stěžovatel je přesvědčen, že soud prvního stupně nepostupoval při odůvodnění rozsudku podle ust. §132 o. s. ř., v důsledku čehož napadený rozsudek soudu prvního stupně postrádá náležitosti dle ust. §157 téhož zákona.
Nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně spatřuje stěžovatel i v tom, že u výslechu svědků soud prvního stupně prý neučinil žádná skutková zjištění, pouze uvedl, jaké skutečnosti svědci ve svých výpovědích uvedli, což stěžovatel dokládá odkazy na jednotlivé pasáže příslušného rozhodnutí. Stejně tak prý neučinil zjištění z důkazů provedených účastnickými výpověďmi žalovaných, přesto v odůvodnění rozsudku soud zvláště výpovědi svědků používá jako důkaz. Výpovědi svědků a účastnické výpovědi žalovaných se ovšem dle názoru stěžovatele týkaly námitky podpisu ručitelského prohlášení v důsledku omylu, nesvobody a nedostatku poctivosti obchodování. Protože soud výpovědi svědků a účastnické výpovědi prý nehodnotil jako důkazy, nemohl ani odvolací soud z těchto důkazů učinit žádné skutkové a právní závěry, pokud by tyto důkazy nezopakoval a následně v odůvodnění rozhodnutí neuvedl a jasně nevyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil dle citovaných ustanovení občanského soudního řádu. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu se dle stěžovatele týká i faktu, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku použil formulace typu "ve svém výslechu uvedl", "ve své svědecké výpovědi uvedla", které vůbec nevypovídají o tom, co vlastně a na podkladě kterých provedených důkazů soud po skutkové stránce zjistil, proč některým důkazním prostředkům uvěřil, přisoudil jim věrohodnost, a proč z jiných zase nemohl čerpat informace nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci.
V další své argumentaci se stěžovatel soustředil na konkrétní pasáže odůvodnění soudních rozhodnutí, které zpochybňuje z hlediska jejich srozumitelnosti a polemizuje se závěry soudů v různých dílčích záležitostech. Upozorňuje na fakt, že jako rozhodující důkaz byla použita listina o přehledu průběhu účtů dlužníka, když tento důkaz si prý vytvořil sám žalobce. Pokud si žalobce doklady k předmětným úvěrům skartoval, je to jeho chyba, která se projevuje v tom, že žalobce není schopen svá tvrzení prokázat. Stěžovatel proti akceptaci takovéhoto způsobu dokazování protestuje a považuje postupy soudů za nezákonné a protiústavní, v rozporu se zásadou dokazování dle občanského soudního řádu, se zásadou rovnosti stran a spravedlivého procesu. Dle názoru stěžovatele je soud při posuzování důkazů navržených účastníky z hlediska jejich zákonnosti povinen přihlédnout k ust. čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ust. §2 o. s. ř. ukládá soudům též povinnost zaměřovat svou činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Z těchto ustanovení občanského soudního řádu dovozuje stěžovatel nejen povinnost soudů zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, které byly porušeny nebo jsou ohroženy, ale též jejich povinnost postupovat v řízení, jímž je tato ochrana zabezpečována, tak, aby samy svou činností práva fyzických a právnických osob neporušovaly a porušování jejich práv v řízení zamezovaly. Má-li být občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti sloužící jejímu upevňování a rozvíjení (§3 věta první o. s. ř.), nelze dle přesvědčení stěžovatele připustit, aby při činnosti soudů, kterou je zajišťována ochrana práv fyzických a právnických osob, docházelo k porušování nebo k využívání porušení jiných práv těchto osob. Navrhnula-li tedy žalobkyně k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, a to listina vytvořená dodatečně žalobkyní prý jistě byla, nemohl a neměl soud dle stěžovatele takový důkaz jako nepřípustný vůbec provést.
Stěžovatel naříká porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod taktéž tím, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se ve svých rozhodnutích prý nijak nezabývaly jeho opakovaně vznášenou námitkou týkající se výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž odkazuje na obsah svých jednotlivých odvolacích návrhů. V této spojitosti stěžovatel poukazuje zejména na jednání žalobkyně, která se snažila opakovaným podáním "zcela bezdůvodného a vykonstruovaného trestního oznámení obsahujícího mnoho irelevantních a nepravdivých informací vymáhat po stěžovateli domnělé pohledávky". Žalobkyně, resp. její právní zástupce prý musel jako právně vzdělaná osoba vědět, že podání trestního oznámení na jednání, která nejsou trestná, jsou úmyslnými jednáními proti dobrým mravům a jako taková nemohou požívat právní ochrany. Za jednání proti dobrým mravům a samozřejmě též v rozporu se zákonem a Ústavou považuje stěžovatel i zmíněný způsob opatřování si důkazů ze strany žalobkyně. S těmito námitkami stěžovatele se prý soudy žádným způsobem nevypořádaly. Ani s dalšími námitkami, a to ani ohledně zápočtu, se dle přesvědčení stěžovatele odvolací soud řádně nevypořádal, zejména pak s ohledem na zdůvodněné zamítnutí provedení důkazů, které nemá oporu v provedeném dokazování, jakož i ve zdůvodnění rozsudku, zejména ve vztahu k ustanovení podle ust. §157 odst. 2 o. s. ř., protože soud prý nečetl a nezabýval se úkony a účastí navrhovaných svědků v soudem zmiňovaných spisech.
Na podporu všech svých argumentů stěžovatel obsáhle cituje z řady rozhodnutí Ústavního soudu. Vyjadřuje též svou nespokojenost s tím, že obecné soudy opakovaně již po několik let vydávají rozhodnutí, která jsou nepřezkoumatelná, a tudíž nezákonná a protiústavní. Ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů prý ponechávaly a i nadále ponechávají celou řadu stěžovatelem vznesených námitek bez adekvátního zhodnocení a zatěžovaly a i nadále zatěžují svá rozhodnutí natolik závažnými vadami, že tím porušují ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, které garantují ústavní předpisy a mezinárodní smlouvy. Na závěr své stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní akty zrušil.
Ústavní soud poté, co shledal, že ústavní stížnost je přípustná a splňuje i ostatní náležitosti na takový návrh kladené, byl ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně nucen vymezit rozsah své přezkumné pravomoci, když následkem kasačního zásahu Nejvyššího soudu došlo k jejich nikoli nevýznamné změně. Třebaže základ sporu zůstal tímto rozsudkem dovolacího soudu nedotčen, řízení ve věci samé neskončilo, přičemž ke dni podání ústavní stížnosti byla věc ve stádiu před rozhodnutím soudu prvního stupně. Z toho je patrné, že soudy budou muset ve věci samé rozhodovat otázku příslušenství přisouzené částky, což musí obsahově navazovat na základ sporu. Stížní námitky, kterými stěžovatel ve svém návrhu brojí proti napadeným aktům, směřují výhradně do jejich odůvodnění. Tato část rozsudku (usnesení) však vytváří spolu s jeho výrokovou částí harmonické a zásadně neoddělitelné, neodmyslitelné spojení, které je dáno již tím, že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a to v bezprostřední návaznosti na výrokovou část. V důsledku kasačního zásahu dovolacího soudu tedy vznikne potřeba nově konstruovat odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že přezkum odůvodnění, jehož vzájemné vazby na výrokovou část byly zpřetrhány vzpomínaným kasačním zásahem dovolacího soudu, z hlediska jeho požadavků na spravedlivý proces není za této situace adekvátní, a proto přijatelný.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře klade důraz na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti soudů obecných, jakož i dalších orgánů veřejné moci, jejíž těžiště spočívá krom jiného i v tom, že je nejprve třeba dát prostor těmto orgánům napravit případné nedostatky svého postupu, a dostát tak ochraně základních práv a svobod. Aniž by Ústavní soud předjímal, zda a jak se obecné soudy postaví k celé věci stran odůvodnění svých nových rozhodnutí, sám nepovažuje postup, kdy by meritornímu přezkumu podrobil napadené akty ve stádiu rozhodování o dílčí části sporu, za odpovídající principu dělby moci a na něm vybudované doktríně minimalizace zásahů, ačkoli si je vědom, že soudní řízení v posuzované věci, jak ostatně plyne i z výše provedené stručné rekapitulace, již probíhá více jak 15 let. Ovšem i to je důvod, proč je jistá zdrženlivost Ústavního soudu v tomto stádiu řízení namístě. Bylo by nadmíru necitlivým zákrokem, kdyby v této fázi Ústavní soud napadené akty zrušil, neboť by obecné soudy ve věci rozhodovaly znovu bez toho, aby alespoň byla vyjasněna právní otázka dílčí části sporu týkající se problematiky příslušenství, případně i její ústavnost.
Ve vztahu k napadenému výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu z 30. června 2010 neuvádí stěžovatel žádné argumenty pro jeho zrušení. Pouze konstatuje, že "rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky v Brně ze dne 30. června 2010, č. j. 33 Cdo 903/2008 - 1580 výrok II. došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele", aniž by konkrétně uvedl, v čem porušení svých základních práv spatřuje. Ústavní soud sice není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž pouze jejím petitem, nicméně nelze očekávat, že Ústavní soud bude argumenty stěžovatele sám hledat, formulovat a vyvozovat z nich závěry, jelikož by tím porušil rovnost účastníků řízení, přičemž řízení o ústavních stížnostech je ze své povahy řízením kontradiktorním. Z dotčeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zcela zřejmé, že dovolací námitky stěžovatele byly odmítnuty z procesních důvodů, neboť zejména stěžovatelem tvrzený dovolací důvod týkající se vad řízení nemohl být uplatněn ve spojení s ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože jejich provázanost je podmíněna sporem o procesní právo, kterážto podmínka nebyla v případě stěžovatele splněna. To dovolací soud také náležitě osvětlil.
Ve světle řečeného byl proto Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu