ECLI:CZ:US:2012:2.US.276.12.1
sp. zn. II. ÚS 276/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) V. S., b) M. S., zastoupených JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Svitavy, Soudní 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 č. j. 70 Co 418/2011-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2010 č. j. 41 C 58/2010-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé považují argumentaci soudu, že nevyužili všech procesních prostředků k ochraně svých práv ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), za formální a alibistickou. Nepodali ani odvolání ani návrh na odklad exekuce, neboť pro takové prostředky neshledali zákonné podmínky a nadto by tyto instrumenty byly s odkazem na soudní judikaturu zamítnuty, což by jim jenom navýšilo náklady řízení. Je pravdou, že nepožádali v rámci dovolání o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, ani to by však nebylo důvodem pro odklad exekuce. Soudy tedy vyvodily v tomto směru nesprávné právní závěry. Návrh na odklad vykonatelnosti exekučního titulu by nepomohl, neboť exekuce byla provedena velmi rychle, tj. rozhodně dříve, než by Nejvyšší soud o takovém návrhu rozhodl. Stěžovatelé také poukazují na to, že soud prvního stupně na jedné straně zamítl jejich důkazní návrhy směřující k prokázání tvrzení o dobrovolném zaplacení a na druhé straně žalobu zamítl z toho důvodu, že povinnost danou exekučním titulem nesplnili dobrovolně.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 41 C 58/2010, bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 142 987,70 Kč se zákonným úrokem. Žalovaná částka představovala škodu, která měla stěžovatelům vzniknout v důsledku rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 9. 2005 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2007, následně pro nezákonnost zrušených Nejvyšším soudem, a spočívala v tom, že stěžovatelé byli povinni uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekučního řízení a dále vynaložili náklady na právní zastoupení v rámci exekučního řízení. Soud vyšel ze zjištění, že uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, bylo uloženo stěžovatelům a dalším dvěma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 307 673,20 Kč s přísl. úrokem z prodlení a náklady řízení. Proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali stěžovatelé dne 16. 4. 2007 dovolání (přičemž nepožádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), na základě něhož Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů dne 8. 4. 2008 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Řízení bylo následně zastaveno vzhledem k mimosoudnímu vyřešení věci a zpětvzetí žaloby. Ještě před zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu byl dne 7. 6. 2007 proti stěžovatelům podán návrh na nařízení exekuce podle uvedených rozsudků. Usnesením ze dne 18. 6. 2007 soud exekuci nařídil, přičemž stěžovatelé nepodali odvolání ani návrh na odklad exekuce. Dne 27. 5. 2008 pověřený exekutor soudu sdělil, že dlužná částka byla ke dni 12. 12. 2007 uhrazena včetně nákladů exekučního řízení a že z tohoto důvodu došlo k ukončení nařízené exekuce. Soud rozhodující o náhradě škody shledal, že byla splněna podmínka vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., dospěl však k závěru, že byl porušen přímý vztah příčiny a následku mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, neboť stěžovatelé v exekučním řízení ani v řízení o dovolání nevyužili všech zákonných institutů na ochranu svých práv. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelé namítají porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, přičemž pochybení obecných soudů spatřují v nesprávném (formalistickém a alibistickém) posouzení podmínek ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo.
Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelů na náhradu škody řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby, srozumitelně zdůvodnily, přičemž se vypořádaly s relevantními námitkami i důkazními návrhy, které stěžovatelé v průběhu řízení vznesli. Lze přisvědčit jejich závěru, že kromě nezákonných, dovolacím soudem zrušených rozhodnutí v původním řízení, nelze spatřovat na straně obecných soudů a v postupu exekutora nějaké pochybení, neboť konali na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Stěžovatelé však, kromě samotného podání dovolání, nevyužili příslušných procesních prostředků k ochraně svých práv, v souvislosti s podaným dovoláním nepožádali o odklad vykonatelnosti exekučního titulu podle §243 o. s. ř., pasivně vyčkali na nařízení exekuce, proti níž nepodali odvolání ani nepožádali o odklad exekuce, a poté vymáhanou povinnost splnili. Jejich nedůsledným jednáním tak došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle §7 zákona č. 82/1998 Sb.
Stěžovatelé se nemohou úspěšně dovolávat závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009 (N 203/54 SbNU 519). Ústavní soud v něm totiž, vycházeje z konkrétních okolností případu a jeho časových souvislostí, dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi vznikem škody (náklady exekučního řízení) a nezákonným rozhodnutím (zrušeným Nejvyšším soudem) nebyla přerušena, neboť stěžovatelka v souvislosti s dovoláním podala návrh na odklad vykonatelnosti exekučního titulu a Nejvyšší soud jejímu návrhu vyhověl. Exekuce však byla provedena ještě před rozhodnutím o odkladu. Na základě těchto zjištění Ústavní soud uzavřel, že nelze stěžovatelce klást za vinu, že ve věci nepodnikala aktivní kroky. V projednávané věci však stěžovatelé, jak je uvedeno výše, žádné kroky směřující k ochraně svých práv neučinili.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nezbylo mu, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu