ECLI:CZ:US:2012:2.US.2760.12.1
sp. zn. II. ÚS 2760/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného matkou, právně zastoupeného Mgr. Antonínem Zralým, advokátem advokátní kanceláře Ponávka 2, Brno, proti výroku I. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2012 č.j. 20 Co 540/2011-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 Ústavy domáhá zrušení výroku I. a III. v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterými bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení a rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel uvádí, že dne 22. 11. 2010 podal prostřednictvím právního zástupce jako oprávněný skrze svého zákonného zástupce proti povinnému návrh na nařízení exekuce, a to podle pravomocného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 6. 2010 č.j. P 47/2009-175 k uspokojení přednostní pohledávky stěžovatele na výživném.
Dne 13. 1. 2010 byl vzat uvedený návrh zpět z důvodu uhrazení celé dlužné částky ze strany povinného po podání návrhu na nařízení exekuce. Městský soud v Brně dne 1. 3. 2011 usnesením čj. 81 EXE 754/2011-23 ve výroku I. rozhodl o zastavení řízení, ve výroku II. o povinnosti povinného uhradit oprávněnému náklady řízení ve výši 6 480 Kč a ve výroku III. o povinnosti povinného k úhradě nákladů exekučního řízení ve výši 360 Kč. K odvolání oprávněného i povinného bylo rozhodnuto tak, jak je shora uvedeno.
Odvolací soud odůvodnil napadané rozhodnutí tím, že, byť povinný zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je třeba vzít do úvahy specifický charakter řízení, kterým je řízení pro vymožení vyživovací povinnosti k nezletilému. Vzhledem k charakteru tohoto řízení není dle názoru odvolacího soudu na místě, aby bylo kterémukoliv z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů, přiznáno. Odvolací soud pak při tomto svém odůvodnění odkázal na ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §150 o.s.ř. a §211 o.s.ř.
Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že ve věci mělo být aplikováno ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. Uvedené ustanovení, které, i dle skutkových zjištění obou ve věci rozhodujících obecných soudů, plně přiléhá na projednávanou věc, však odvolací soud zcela neodůvodněně a svévolně ignoroval, a zasáhl tak do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Odvolací soud ve věci aplikoval ust. §150 o.s.ř., aniž aplikaci tohoto ustanovení, vyjma zmínky o údajné specifičnosti charakteru řízení pro vymožení vyživovací povinnosti, rozvedl. Soud si tak počínal zcela svévolně, a dopustil se tedy zásahu do stěžovatelových práv.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud především uvádí, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o.s.ř. které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení. V projednávané věci Městský soud v Praze uvedl, jaké skutečnosti považoval za důvody hodné zvláštního zřetele a vyložil, byť velmi stručně, jak na specifika konkrétního řízení nahlížel.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, či perfekcionalisticky "předělávat řízení", ale posoudit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
V konkrétní projednávané věci stručnost odůvodnění není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny i s přihlédnutím k výši nákladů řízení, které nebyly rozhodnutím odvolacího soudu přiznány. Ústavní soud přitom již ve své dřívější rozhodovací praxi dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. V takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je ústavní stížnost vyloučena.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, která je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu