ECLI:CZ:US:2012:2.US.2821.11.1
sp. zn. II. ÚS 2821/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného Mgr. Petrem Kašparem, advokátem se sídlem Jiřího Franka 1726, 256 01 Benešov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 156/2011 ze dne 22. června 2011, a rozsudku Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 11 P 147/2005 ze dne 30. listopadu 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel usiluje o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K uvedenému porušení mělo dle mínění stěžovatele dojít převážně v důsledku nerespektování zásady vyhledávací konstruované ustanovením §120 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zejména v neprovedení potřebných důkazů pro náležité posouzení existence společného soužití matky P. N. s jejím přítelem J. E. ve společné domácnosti, o níž neměly obecné soudy pochyb, aniž by řádně zjišťovaly skutkový stav. Stěžovatel tedy obecným soudům vytýká skutečnost, že nedostály odpovědnosti za zjištění pro danou věc všech relevantních skutečností, jak plyne z občanským soudním řádem ustavené zásady vyhledávací, jakož i ze samotné povahy před nimi vedeného soudního řízení. Stěžovatel nadto namítá pochybení procesního postupu způsobující rozpor mezi skutkovými závěry, provedenými důkazy a právními závěry obou soudů. Podotýká, že z jím předložených listinných důkazů (tj. výtisků elektronické a jiné korespondence) vyplývá jiný skutkový stav než ten, který byl zjištěn soudy prvního a následně druhého stupně. Dále mělo dojít k nedostatečnému odůvodnění rozsudku obou napadených rozhodnutí spočívající v nepromítnutí úplných závěrů provedeného dokazování na výsledku jejich rozhodovací činnosti a taktéž v zohlednění některých aspektů skutkového stavu věci, u nichž není zcela zřejmé, jaké z provedených důkazních prostředků braly soudy v potaz k jejich zjištění.
Ze shora uvedených rozhodnutí ohledně adaptace výše vyživovací povinnosti stěžovatele M. N. (otce nezletilého J. N.) na jeho změněné poměry bylo Ústavním soudem zjištěno, že byl v první instanci Okresním soudem v Benešově v plném rozsahu zamítnut jak návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilého, tak i návrh otce na snížení jeho vyživovací povinnosti. V části projednávané věci o návrhu matky na zaplacení částky 6 952 Kč došlo k zastavení řízení na základě jeho zpětvzetí v souladu s ustanovením §96 odst. 1 až 4 o. s. ř. V zamítnutém návrhu matky ze dne 24. září 2010 bylo požadováno navýšení vyživovací povinnosti otce vůči nezletilému synovi J. N. z částky 800 Kč, jež byla přiznána soudem v roce 2009, na částku 1 200 Kč měsíčně. S odstupem téměř jednoho roku se však zvýšily její finanční výdaje v souvislosti s péčí o nezletilého. Stěžovatelova odezva tkvěla v návrhu na redukci původně stanovené částky na měsíční výši 400 Kč s poukazem na snížení jeho příjmů, tj. invalidního důchodu, jakož i na jeho setrvávání v pracovní neschopnosti následkem zdravotních potíží.
O odvolání stěžovatele proti rozsudku prvoinstančního soudu rozhodoval Krajský soud v Praze, a to shora uvedeným rozhodnutím sp. zn. 25 Co 156/2011, jímž v napadené části rozsudek soudu prvního stupně zcela potvrdil. Odvolací soud považoval zjištěný skutkový stav soudu prvé stolice za správný s poukazem na jeho konformitu s provedeným dokazováním. Nadto bylo odvolací řízení doplněno soudem o další důkazy, jmenovitě potvrzení praktického lékaře MUDr. J. P. o pracovní neschopnosti stěžovatele, dále rozhodnutí Městského úřadu Benešov, č. j. 500/2011/BEN, ohledně nepřiznání příspěvku na bydlení stěžovateli, také téhož se týkající rozhodnutí Úřadu práce v Benešově, č. j. 7/11/BNA/1/1, dále platební doklady SIPO a korespondence mezi stěžovatelem a potencionálními zaměstnavateli vedená za účelem založit nový pracovní poměr a získat tak zdroj příjmu finančních prostředků.
Stěžovatel brojí proti napadeným soudním rozhodnutím ústavní stížností, v níž polemizuje se správností rozhodnutí obou obecných soudů zejména v části odůvodnění obou aktů postrádajících uspokojivé vysvětlení, proč vzaly tvrzení, směřující k vyloučení společné domácnosti matky s J. E., za prokázané, aniž by provedly jakékoli úkony k jejich dostatečnému ověření. Dle názoru stěžovatele tak došlo soudy k porušení zásady vyhledávací, prostoupené procesními pravidly regulujícími občanské soudní řízení nesporné povahy. Tento postup soudů měl dle jeho přesvědčení zapříčinit oslabení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobné porušení prý bylo způsobilé vyvolat pochybení soudů prvního i druhého stupně, pokud z odůvodnění rozsudků nevyplývá, ze kterého důkazního prostředku čerpaly při zohlednění skutkového zjištění udávající sumu celkového měsíčního příjmu matky.
V ústavní stížnosti dále stěžovatel rozporuje postup obecných soudů následující po provedeném dokazování, který představoval rozpor mezi jednotlivými skutkovými závěry a provedenými důkazy i v právních závěrech obou soudů, jakož i nepřihlédnutí ke snaze stěžovatele získat zaměstnání nejen odpovídající jeho kvalifikaci, ale i mimo její rámec. Konečně dle něj nelze přehlédnout ani pochybení v nepromítnutí závěrů důkazního prostředku formou znaleckého posudku ve finálním posouzení věci, což mělo zřejmě vést rovněž k zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu poskytovanou stanoveným postupem nezávislými a nestrannými soudy. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci přednesenou v návrhu stěžovatele, jakož i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně pokládá za nutné konstatovat, že stojí mimo samostatnou soustavu obecných soudů, pročež mu nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, je vázán již v minulosti mnohokrát akcentovanou doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a principem sebeomezení. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti tudíž není povolán k instančnímu přezkumu rozhodovací činnosti soudů obecného soudnictví a jeho pravomoc k takovému přezkumu je založena výhradně v důsledku toho, že jimi nebyly respektovány principy ústavněprávní, a došlo tak k dotčení ústavních předpisů garantujících práva a svobody účastníků řízení.
Zásada vyhledávání ve svém důsledku neznamená, že by účastník řízení před obecným soudem mohl přenést zcela povinnost navrhovat důkazy ke svým tvrzením na soud. Za předpokladu, že soudu bylo toliko předestřeno, že matku její přítel J. E. čtyřikrát týdně navštěvuje, není na závěru, že v tomto nelze shledat vedení společné domácnosti, nic překvapivého, na čemž nemění nic okolnost, že soud věc posoudil toliko podle v zásadě shodných tvrzení účastníků.
Zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu zaštítěného čl. 36 odst. 1 Listiny nemusí být zdaleka založen jakýmkoli porušením kogentních procesních pravidel a nedostání procesních imperativů v objektivní rovině nemusí samo o sobě znamenat vždy porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tento právní názor judikoval již v minulosti např. ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02: "V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé." Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je dále i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak, kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
V projednávaném případě je tedy nutné zkoumat, zda stěžovatelem vytýkané porušení objektivních procesních ustanovení bylo způsobilé se odrážet v rovině tohoto subjektivního základního práva, tedy zda skutečně obecné soudy zasáhly do sféry práva na spravedlivý proces stěžovatele, a tím jej omezily v konkrétním subjektivním procesním právu s následky zkrácení jeho práv v oblasti práva hmotného. V tomto kontextu však neobstojí námitky stěžovatele týkající se nerespektování čl. 36 odst. 1 Listiny, a sice s ohledem na nedostatek ústavněprávní relevance takového porušení. Nedodržení procesních předpisů v rámci odůvodnění soudního rozhodnutí by mohlo vytvořit prostor pro libovůli pouze v činnosti soudu postrádající jakýkoli akceptovatelný racionální logický základ. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích (např. sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03, III. ÚS 359/05) uvedl, že je sám povolán k ochraně ústavnosti, a tudíž ke korekci pouze nejextrémnějších excesů.
V souladu s posláním Ústavního soudu a jeho konstantní judikaturou mu nepřísluší "posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na výše předestřenou interpretaci práva na spravedlivý proces lze podotknout, že ne každá procesní vada sama o sobě zakládá neústavnost, tj. porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony či mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. Aby však mohla být nezákonnost jako neústavní chápána, musela by způsobovat reálné negativní dopady na stěžovatelova ústavně zaručená práva nebo svobody, popřípadě by musela být způsobilá je reálně ohrozit. Ústavní soud je nicméně přesvědčen, že shledaná procesní vada, které se dopustily oba soudy, ve svém důsledku neměla vliv na rozhodnutí ve věci samé, a to především pro nepatrnou intenzitu porušení procesních postulátů. Ústavní soud se tudíž neztotožňuje s tvrzeními stěžovatele, že těmito vadami došlo současně k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přestože výše citovaná zákonná ustanovení občanského soudního řádu představují konkretizaci ústavně zaručeného práva na náležitou soudní ochranu, jejich nerespektování v tomto případě nedosahuje takové míry, aby si tato skutečnost žádala ingerenci Ústavního soudu. Byť k namítanému pochybení obecných soudů skutečně došlo, není tím založena opodstatněnost návrhu na zrušení naříkaných soudních rozhodnutí s poukazem na absenci ústavněprávního rozměru porušení norem jednoduchého práva. Ústavní soud rovněž neshledal žádný rozpor mezi skutkovými závěry obecných soudů, provedených důkazů a s jejich právními závěry. Z tohoto hlediska není dán důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných pravomocí, jimiž by zrušil stížností napadené soudní akty, a tím zasáhl do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou na základě ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu