ECLI:CZ:US:2012:2.US.283.10.1
sp. zn. II. ÚS 283/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. D., zastoupeného JUDr. Alicjou Klimešovou, advokátkou se sídlem Havířov - Město, Horní 2a/1433, adresa pro doručování: Havířov - Město, U Stromovky 1481/9, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2009 ve věci sp. zn. 1 Co 355/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2008 ve věci sp. zn. 23 C 41/2006 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti formou peněžitého zadostiučinění ve výši 600 000,- Kč. Ke stěžovatelovu odvolání Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil.
Stěžovatel se domnívá, že krajský soud porušil ustanovení §101 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť ve věci proběhlo dne 10. 10. 2008 jednání, z účasti na němž se stěžovatel téhož dne řádně telefonicky omluvil. Podmínky předvídané občanským soudním řádem k projednání a rozhodnutí věci v nepřítomnosti účastníka řízení proto dle názoru stěžovatele v dané věci naplněny nebyly. Stěžovatel tak byl zkrácen na svém právu vystupovat před soudem a ve svůj prospěch ovlivnit výsledek řízení. Toto zjevné pochybení nalézacího soudu přitom odvolací soud odmítl zhojit. Pokud jde potom o meritum věci, považuje stěžovatel námitku promlčení vznesenou žalovanou společností za bezpředmětnou, neboť ve smyslu ustanovení §103 občanského zákoníku by promlčení mohlo připadat do úvahy pouze ve vztahu k prvním dvěma stěžovatelem nárokovaným rentám.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
V projednávané věci nemůže Ústavní soud v prvé řadě přisvědčit stěžovatelově tvrzení, že nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 občanského soudního řádu. Krajský soud na str. 3 (viz č.l. 135) rozsudku uvádí, že stěžovatelovu telefonickou omluvu ze dne 10. 10. 2008 není možno považovat za řádnou omluvu (a žádost o odročení jednání), neboť stěžovatel "již před tímto jednáním znal důvody své tvrzené neúčasti u jednání a mohl svou neúčast omluvit dříve a doložit ji potřebným potvrzením." Proti tomuto závěru nalézacího soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti žádné relevantní námitky nevznáší, pročež je třeba považovat tuto námitku za zjevně neopodstatněnou (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2553/10). Z hlediska možného porušení - stěžovatelem výslovně nedovolávaného - ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je potom rovněž podstatné, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, ani nenaznačuje, proč byl v důsledku své neúčasti na jednání efektivně zkrácen na základním právu, aby bylo jednáno v jeho přítomnosti. Jinými slovy, z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, jaký by osobní účast stěžovatele na jednání mohla mít faktický vliv na meritorní výsledek sporu. Ne každé porušení procesní normy má totiž bez dalšího za následek ústavněprávně relevantní porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny.
Ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že dle ustanovení §103 občanského zákoníku mohly být promlčeny stěžovatelovy nároky maximálně v případě prvních dvou nevyplacených rent, nutno konstatovat, že předmětem řízení před obecnými soudy byla v projednávané věci žaloba na ochranu osobnosti, nikoliv žaloba odvíjející tvrzené nároky přímo z právních norem obsažených v zákoníku práce. Argumentace ustanovením §103 občanského zákoníku proto v tomto kontextu není přiléhavá.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený odvolacím soudem v ústavní stížností napadeném rozsudku, na jehož ústavně konformní a srozumitelné odůvodnění je možno na tomto místě plně odkázat, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci učinil a jimiž potvrdil právní závěry nalézacího soudu, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pro úplnost, a stěžovateli případně na vysvětlenou, je namístě zdůraznit, že předmětem řízení o ústavní stížnosti byl pouze přezkum napadeného rozhodnutí vrchního soudu a řízení mu předcházejícího prizmatem námitek obsažených v ústavní stížnosti sepsané právní zástupkyní stěžovatele; předmětem řízení tak nemohl být obsah jednotlivých přípisů sepsaných samotným stěžovatelem, jež ostatně neměly - navzdory opačnému přesvědčení stěžovatele - přímý průmět do projednávané věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu