ECLI:CZ:US:2012:2.US.2836.11.1
sp. zn. II. ÚS 2836/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti a) Ing. J. F., b) MUDr. A. F., zastoupených JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Pařížská 6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2011 č. j. 30 Co 161/2011-118 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 12. 2008 č. j. 16 C 206/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2011, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci bylo podle ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě (rovněž napadenému ústavní stížností), kterým bylo stěžovatelům uloženo zaplatit žalobci Společenství vlastníků jednotek domu čp. 1829 - 1831 společně a nerozdílně částku 25 894 Kč s přísl. a náklady řízení.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
S účinností od 1. 1. 2001 byl do českého právního řádu zařazen nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Dle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. lze žalobou pro zmatečnost napadnout i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže tedy stěžovatelé podali ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto jejich odvolání jako nepřípustné, přičemž toto usnesení označují za poslední rozhodnutí ve věci a tvrdí, že ze strany odvolacího soudu byl učiněn vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měli dosáhnout přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení u obecných soudů cestou žaloby pro zmatečnost. Pokud tak neučinili (z ústavní stížnosti nic takového nevyplývá), nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, str. 839 a násl.), což činí jejich ústavní stížnost nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj