ECLI:CZ:US:2012:2.US.30.12.1
sp. zn. II. ÚS 30/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNEX a. s., se sídlem Brníčko 1032, Uničov, IČ: 45192049, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 232/2011-108 ze dne 29. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením č. j. 2 Cmo 232/2011-108 ze dne 29. 9. 2011 Vrchní soud v Praze změnil usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Cm 28/2011-96 ze dne 20. 6. 2011 tak, že se vstup stěžovatelky do řízení v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované nepřipouští. Jak Ústavní soud z přiložených listin zjistil, předmětem řízení je požadavek společnosti FEMAX, a. s., se sídlem v Praze 6 (dále jen "žalobkyně") proti společnosti CS STEEL a. s., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalovaná") na zaplacení částky 1 615 575 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 11. 5. 2011 sdělila stěžovatelka Městskému soudu v Praze svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Důvodem žádosti byla obrana žalované proti pohledávce žalobkyně, spočívající v tvrzení o zániku pohledávky žalobkyně po provedeném započtení pohledávek žalované, které na ni byly postoupeny právě stěžovatelkou. Jinými slovy, právní zájem na výsledku řízení stěžovatelka dovozovala z možné potřeby osvědčení existence pohledávek, které postoupila žalované. Odvolací soud obecné podmínky pro naplnění právního zájmu stěžovatelky na výsledku řízení ovšem neshledal. Dle jeho názoru se jednalo o majetkový zájem stěžovatelky a nikoliv zájem právní ve smyslu §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
S rozhodnutím Vrchního soudu v Praze vyjádřila stěžovatelka nesouhlas v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdila, že odvolací soud zasáhl do jejích shora vytýkaných ústavně zaručených práv tím, že jí upřel realizovat právo zakotvené v ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř., tj. právo zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník vedle žalované a z této pozice bránit svá práva. Stěžovatelka zopakovala důvody svého právního zájmu na výsledku sporu s tím, že v případě vyslovení neexistence předmětných pohledávek nalézacím soudem by na straně žalované vznikl nárok požadovat vrácení plnění jím poskytnutého stěžovatelce na základě postoupení pohledávek, čímž by bezesporu došlo ke zhoršení právního postavení stěžovatelky. K uvedenému, tedy poskytnout žalované součinnost při osvědčení existence postoupených pohledávek, se stěžovatelka navíc zavázala ve smlouvě o postoupení pohledávek. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle ní "vyznívá o to absurdněji ve světle nastolené tendence k rozšiřování pojmu právního zájmu třetí osoby na vítězství jí podporovaného hlavního účastníka ve sporu", k čemuž stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2036/08 ze dne 5. 8. 2009 a sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. 12. 2004, z nichž citovala, že při posuzování otázky právního zájmu nelze akcentovat pouze úzké hledisko hmotněprávní, ale je nutné tento zájem posuzovat rovněž i z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, pročež dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že obsahově shodnou ústavní stížností stěžovatelky se již zabýval IV. senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2490/12. Závěry učiněné v rozhodnutí, jímž byla stížnost v uvedeném řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.
Ve stížnostním návrhu stěžovatelka brojí proti nepřipuštění svého vedlejšího účastenství v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 28/2011 a podrobuje kritice právní názory, které Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vyvodil z ustanovení §93 o. s. ř. Co do posouzení dané problematiky, Ústavní soud, jenž posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů, aby blíže vymezily podmínku pro připuštění vedlejšího účastenství (právní zájem na výsledku sporu). Ústavní přezkum těchto výroků může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně. Tvrzení stěžovatelky stran věcné nesprávnosti jí napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní, jak se v předmětné věci stalo. Podle názoru Ústavního soudu Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vyložil své závěry o tom, proč nebyl dán právní zájem na straně stěžovatelky. Právní závěry ve věci učiněné jsou pak výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti.
K obavám stěžovatelky z právních důsledků případného zhodnocení jí postoupené pohledávky nalézacím soudem jako předběžné otázky podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., se Ústavní soud vyjádřil v již zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2490/12 ze dne 16. 8. 2012. Poukázal přitom na (ústavně zcela konformní) závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1454/2009 ze dne 11. 6. 2009, jimiž byla odmítnuta teze o vázanosti obecných soudů posouzením předběžné otázky, k němuž došlo pouze v odůvodnění rozhodnutí. Podle ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je zavazující pro účastníky řízení a pro všechny orgány pouze výrok pravomocného rozsudku. Aby bylo řešení předběžné otázky závazné pro další spory, musela by být tato předběžná otázka řešena přímo ve výroku rozhodnutí [např. v rozhodnutí podle §80 písm. c) o. s. ř.]. Právní posouzení předběžné otázky v odůvodnění rozhodnutí tak nemůže v zásadě předurčovat hmotněprávní stav pro rozhodnutí, které ještě soudem nebylo vydáno, protože by tím docházelo k omezení žalobcova subjektivního hmotného práva a jeho výkonu. Totéž platí o eventuálních předběžných otázkách vznikajících v souvislosti s procesní obranou žalované strany.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu, neshledávaje ve stěžovatelčině případě porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu