ECLI:CZ:US:2012:2.US.3097.11.1
sp. zn. II. ÚS 3097/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2011, č. j. 58 Co 431/2011-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku ve smyslu v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina").
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. září 2011, č. j. 58 Co 431/2011-71, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. června 2011, č. j. 42 EC 98/2010-57, ve výroku o nákladech řízení, jímž byl žalobce (stěžovatel) uznán povinným nahradit žalované (Konfederaci politických vězňů) náklady řízení ve výši 8.280 Kč. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, který o náhradě nákladů řízení rozhodl podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy podle procesního zavinění, když konstatoval, že žalobce zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Příčinou zpětvzetí žaloby přitom nebylo chování žalované. Žalobce se sice dovolával aplikace §150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení, avšak žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které podmiňují aplikaci tohoto ustanovení, netvrdil. Pouhý poukaz žalobce na odlišné soudní rozhodnutí v obdobné věci odvolací soud za takový důvod nepovažoval.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem poukazuje na to, že žalobu, z níž vzešlo stávající ústavní stížností napadené rozhodnutí, vzal zpět poté, co Obvodní soud pro Prahu 2 obdobnou jeho žalobu (řízení vedené pod sp. zn. 27 EC 20/2010) zamítl, avšak procesně úspěšné žalované nepřiznal podle §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel tak očekával, že i ve stávající věci bude Obvodní soud pro Prahu 2 postupovat stejně. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 2 posoudil obě jinak identické věci rozdílně, považuje takové rozhodnutí za svévolné a vybočující z požadavku materiální spravedlnosti soudních rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele postupovaly obecné soudy při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zcela formalisticky, když nejenže nevzaly v úvahu stěžovatelovu argumentaci, proč nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení, ale v případě soudu prvního stupně tuto argumentaci ani nerekapitulovaly. Výsledkem je situace, kdy ve stejných případech existují dvě různá rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení. Stěžovatel nesouhlasí přitom s argumentem, který uvedl odvolací soud, že důvodem zvláštního zřetele hodným není odlišné rozhodnutí v obdobné věci.
III.
4. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
5. Ústavní soud dále předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, a stěžovatel si je toho vědom, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení v projednávané věci však zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Z uvedeného hlediska nelze Městskému soudu v Praze nic vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení v souladu s §157 o. s. ř. srozumitelně, byť stručně, vyložil, v jakých skutečnostech spatřoval důvody pro postup dle §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. a proč neakceptoval stěžovatelův návrh na aplikaci §150 o. s. ř., přičemž jeho výše nastíněné závěry nelze považovat za ústavně nekonformní. Řádně odůvodněný právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat, neboť jak již bylo řečeno, je to právě obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout, zda okolnosti případu odůvodňují, jakým způsobem bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Skutečnost, že soud (navíc soud prvního stupně) v obdobné věci rozhodl odlišně (tedy tak, že jinak úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení), není přitom pro danou věc určující, neboť, jak správně poznamenal odvolací soud, v rámci odvolacího řízení může přezkoumávat pouze rozhodnutí odvoláním napadené. Pakliže odvolací soud shledal, že v dané věci není na místě postup podle §150 o. s. ř., nelze jeho rozhodnutí nic vytýkat.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu