ECLI:CZ:US:2012:2.US.3148.12.1
sp. zn. II. ÚS 3148/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012 č. j. 6 Tdo 469/2012-16 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 439/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 6 T 205/2011 stěžovatele uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což jej odsoudil podle §337 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Dále mu nalézací soud podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.
Městský soud v Praze podle §256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele napadeným usnesením a dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl shora citovaným usnesením.
Stěžovatel brojí proti výkladu ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku podanému obecnými soudy, přičemž opíraje se o zásadu, dle níž "stát může postupovat pouze striktně podle toho, co mu zákon stanoví", a o základní zásady činnosti správních orgánů upravené v §2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tvrdí, že oznámení Magistrátu hl. m. Prahy o dosažení dvanácti bodů v bodovém ohodnocení nemá náležitosti rozhodnutí ve smyslu §67 až §76 citovaného zákona. Z toho důvodu nemohla být naplněna ani skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení §337 trestního zákoníku. Stěžovatel neakceptuje ani možnost námitek proti tomuto oznámení, neboť námitky nejsou odvoláním ve smyslu správního řádu.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces.
Vzhledem k argumentaci stěžovatele směřující do roviny právního posouzení věci Ústavní soud hodnotil, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li konstantním závěrům soudní praxe, jinými slovy, není-li výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů či pojmů. V tomto ohledu však Ústavní soud v projednávané věci žádné pochybení nezjistil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné již v obhajobě, před soudem prvního stupně, v odvolání i v dovolání, s nimiž se již obecné soudy vyčerpávajícím způsobem, který nevykazuje znaky interpretační svévole, vypořádaly. Takovýmto přístupem staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo zdůrazněno, v žádném případě nepřísluší.
V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud kromě jiného uvádí: "...nelze právní posouzení skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně považovat za vadné. Jestliže byl totiž v posuzované věci obviněný v důsledku převzetí ve výroku rozsudku specifikovaných rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva dopravy seznámen s tím, že jím podané námitky a posléze i odvolání nebyly shledány důvodnými a původní rozhodnutí o dosažení 12 bodů jimi bylo potvrzeno a byl současně poučen i o právních důsledcích z těchto rozhodnutí pro něj vyplývajících, a přesto poté ve dnech 7. 4. 2011 a 26. 4. 2011 řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW X3, pak vědomě tato rozhodnutí a zákaz z nich pro něj plynoucí nerespektoval, čímž po stránce subjektivní i objektivní naplnil znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl pravomocně uznán vinným dovoláním napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. Tento právní závěr, obsažen již v napadených rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně, je totiž plně souladným s již citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu...".
Citované závěry považuje Ústavní soud za zcela logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Tpjn 302/2010 respektujícího mj. doktrínou obecně akceptované výkladové metody i chápání relevantních pojmů. Nelze jim tedy z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Přitom je nutno zdůraznit, že je to především právě Nejvyšší soud, jehož úkolem jako vrcholného orgánu obecného soudnictví je sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva (§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů).
Nezbývá tedy než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud je neshledal nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo vést k jeho zásahu. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 13. září 2012
Stanislav Balík
předseda senátu