ECLI:CZ:US:2012:2.US.3209.11.1
sp. zn. II. ÚS 3209/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem Lamačova 824/9, 152 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2011, č. j. 19 Co 184/2011-285, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. února 2011, č. j. 16 C 96/2010-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na soudní ochranu (čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny), právo rovnosti před zákonem a právo na rovné postavení účastníka řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), jakož i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Žalobkyně (stěžovatelka) se podanou žalobou domáhala určení výživného vůči svému manželovi (žalovanému) ve výši 15.000 Kč měsíčně. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 3. února 2011, č. j. 16 C 96/2010-240, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 72.656 Kč. Po poměrně obsáhle provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o nedůvodnosti žaloby. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která byla v době rozhodování soudu bez pravidelného příjmu, nevynaložila náležitou pečlivost při získávání pracovního místa a že žalovaný hradí téměř veškeré potřeby dětí, jakož i náklady spojené s bydlením. Jako další důvod pro nepřiznání výživného uvedl soud prvního stupně skutečnost, že žalobkyně získala prostředky ze stavebního spoření nezletilého syna ve výši 170.000 Kč, s nimiž mohla volně disponovat a tyto prostředky během několika měsíců utratila.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2011, č. j. 19 Co 184/2011-285, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části uplatněného nároku na výživné ve výši 5.000 Kč měsíčně od 22. července 2010 a v částce 10.000 Kč měsíčně od 20. dubna 2011, a v tomto rozsahu řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil. Ve zbytku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že je snížil a prodloužil lhůtu k jejich zaplacení na 3 měsíce, a rovněž rozhodl o náhradě nákladů před odvolacím soudem a náhradě nákladů vůči státu. Ve shodě se soudem prvního stupně nepřiznal žalobkyni nárok na výživné pro rozpor s dobrými mravy na základě §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Tento rozpor spatřoval nejen v nehospodárném jednostranném nakládání s finančními prostředky ze strany žalobkyně, ale především kvůli navázání intimního vztahu k jinému muži během trvání manželství. Skutečnost, že takovému jednání předcházela známost žalovaného s jinou ženou, na názoru o uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy nic nemění.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že závěry obsažené v napadených výrocích jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Stěžovatelka tento extrémní rozpor spatřuje zejména v nesprávném vyhodnocení způsobu nakládání s finančními prostředky ze stavebního spoření a vybírání peněz z bankomatů, posouzení soužití s přítelem, vyhodnocení příjmů a výdajů účastníků. Za další pochybení obecných soudů považuje posouzení rozporných výpovědí žalovaného a jeho otce, resp. posouzení jejich věrohodnosti a nezkoumání možností, schopností a majetkových poměrů obou účastníků. Dle názoru stěžovatelky rozhodnutí obecných soudů nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění. V neprospěch stěžovatelky měl být rovněž interpretován zákon o rodině, zejména pak jeho §96 odst. 2. V této souvislosti poukazuje na nesprávné vyhodnocení jejího jednání v rozporu s dobrými mravy především v otázce navázání intimního vztahu s přítelem a závěru o nehospodárném nakládání se společnými finančními prostředky. Dobré mravy nehodnotily soudy dle názoru stěžovatelky komplexně a ve všech souvislostech. Obecným soudům rovněž vytýká, že neprovedly řadu stěžovatelkou navržených a podle jejího názoru zásadních důkazů (zejména výslechy svědků).
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností, jakkoliv se jí snaží dát ústavněprávní rozměr, převážně pouze polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. V podstatě tedy zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, a stěžovatelka si je toho i dobře vědoma, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Stěžovatelka v prvé řadě namítala nesprávnou interpretaci §96 odst. 2 zákona o rodině, tedy otázku posouzení korektivu dobrých mravů ve vztahu k nároku na výživné. Posouzení splnění podmínek §91 odst. 2 a §96 odst. 2 zákona o rodině o přiznání výživného nerozvedené manželky však nelze hodnotit jinak, než že bylo součástí nezávislosti soudního rozhodování. Proto postačí v tomto směru odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Napadené rozsudky obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněny [§157 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněným právním závěrem stran dobrých mravů nepřekročila rámec podústavního práva. Obecné soudy podrobně rozvedly základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
8. Pokud jde o námitky stěžovatelky, jimiž se stěžovatelka snaží navodit zdání extrémního rozporu skutkových zjištění s právními závěry (např. rozporné výpovědi žalovaného a jeho otce; hodnocení způsobu nakládání s finančními prostředky ze stavebního spoření), jedná se o námitky, které se v podstatě týkají hodnocení důkazů. V této souvislosti je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z vyžádaného spisu nelze dovodit, že by obecné soudy tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
9. Co se týče námitky neprovedených důkazů, lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že opomenuté důkazy mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. V dané věci však stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nekonkretizuje, které důkazy obecné soudy opomenuly provést (pouze uvádí, že se jedná o řadu zásadních důkazů, zejména výslech svědků), a ani z vyžádaného spisu se nepodává, jaké důkazy byly stěžovatelkou navrhovány a obecnými soudy bez odůvodnění neprovedeny. Z principů spravedlivého procesu totiž nikterak nevyplývá povinnost soudů provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Jsou to obecné soudy, které jsou povinny a současně oprávněny zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci obecné soudy navržené důkazy provedly a u těch důkazů, které neprovedly, zdůvodnily, proč jejich neprovedení nepovažují za nutné. Z tohoto pohledu nelze v postupu obecných soudů spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu