ECLI:CZ:US:2012:2.US.3213.11.1
sp. zn. II. ÚS 3213/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem nám. Svobody 1, Teplice, proti postupu Okresního soudu v Teplicích ve věci vedené pod sp. zn. 23 T 169/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyhověl jeho návrhu a vydal nález, v němž Okresnímu soudu v Teplicích zakáže rozhodovat o žádosti stěžovatele ze dne 3. 2. 2011 o započítání vazby a trestu jinak, než způsobem podle ustanovení §334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel tvrdil, že zásahem orgánu veřejné moci, v daném případě vyjádřením Okresního soudu v Teplicích, vydaným k žádosti o započítání vazby dne 22. 8. 2011 pod sp. zn. Spr 349/2011, došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, a k porušení jeho práva na osobní svobodu vymezeného v čl. 8 odst. 2 Listiny tím, že je mu odpíráno započítání vykonané vazby do uloženého trestu odnětí svobody, ačkoliv je takové započítání možné.
Stěžovatel konkrétně Okresnímu soudu v Teplicích vytkl, že o jeho žádosti ze dne 3. 2. 2011 o započítání vazby nerozhodl usnesením, jak mu to ukládá ustanovení §334 odst. 1 trestního řádu, nýbrž pouhým přípisem, který neobsahoval náležitosti uvedené v ustanovení §134 trestního řádu. Následkem tohoto nesprávného procesního postupu mu byla odňata možnost zahájit přezkumné řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Druhý okruh námitek se týkal samotného nevyhovění žádosti o započítání vazby vykonávané stěžovatelem v období od 3. 4. 2003 do 27. 7. 2003 a v období od 1. 12. 2003 do 27. 9. 2004 v rámci trestních řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 42/2005 a pod sp. zn. 4 T 27/2006. Jak dále uvedl stěžovatel, tato řízení byla po vydání odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 23 T 169/2003-325 ze dne 25. 11. 2004, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 214/2005-382 ze dne 25. 4. 2005, jimiž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou, zastavena pro tzv. neúčelnost, a to dne 6. 5. 2005, resp. dne 2. 11. 2009. Jelikož mezi trestným činem, pro který byl stěžovatel odsouzen u Okresního soudu v Teplicích, a trestnými činy, pro které byla zastavena trestní řízení stěžovatele vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2, panoval vztah souhrnnosti, mělo podle přesvědčení stěžovatele dojít v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k započítání výše zmíněných vykonaných vazeb do trestu uloženého stěžovateli v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve svých rozhodnutích Ústavní soud opakovaně poukazoval na to, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) rozhodnutí či obecně postupů obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, byla-li v jejím důsledku porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995, N 39/3 SbNU 281). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. O nic takového se však v projednávaném případě nejedná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup Okresního soudu v Teplicích, týkající se jeho žádosti o započtení vazby ze dne 3. 2. 2011, jež nebyla vyřízena způsobem, který podle jeho názoru odpovídá příslušným právním předpisům, upravujícím předmětnou problematiku. Jedná se o ustanovení §334 odst. 1 trestního řádu, které stanovuje povinnost předsedovi senátu rozhodnout o započítání vazby a trestu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se pak započítává podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena. V souladu se zněním odstavce druhého citovaného ustanovení je možno proti jeho rozhodnutí podat stížnost.
Vychází-li Ústavní soud z výše uvedených zásad, pak musí konstatovat, že řešení otázky, zda je soud oprávněn (a povinen) vydávat rozhodnutí dle §334 trestního řádu i k žádosti odsouzeného o započtení vazby vykonané v jiném trestním řízení, podané po nařízení výkonu trestu, leží především na bedrech soudu obecného. Ten přitom, jak vyplývá ze způsobu vyřízení stěžovatelovy žádosti, dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní soud by mohl zasáhnout toliko v případě, že tento závěr vyústil v postup zakládající porušení některého z principů spravedlivého procesu, jenž na věc - s ohledem na (specifickou) povahu daného rozhodování - může dopadat. Ústavní soud proto zkoumal, zda stěžovatel měl možnost buďto v daném "řízení" či jiném řízení hájit svá práva. V tomto bodě lze vycházet z toho, že stěžovatel svůj právní názor o možnosti započtení vazby vyjádřil ve svých žádostech ze dne 18. 2. 2010 a dne 3. 2. 2011, na něž bylo ze strany Okresního soudu v Teplicích reagováno dopisy vyšších soudních úředníků ze dne 21. 1. 2011 a ze dne 21. 2. 2011, posléze, ke stížnosti stěžovatele na nečinnost soudu postoupené od místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, se věcí podrobně zabýval i předseda Okresního soudu v Teplicích JUDr. Roman Dobeš, přičemž stěžovateli zaslal shora označené vyjádření sp. zn. Spr 349/2011 ze dne 22. 8. 2011. Obdobnou žádost stěžovatel podal také dne 11. 3. 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ve věci 7 T 42/2005, která byla vyřízena dopisem tamní soudní tajemnice datovaným dne 18. 3. 2011. Ve všech případech bylo stěžovateli sděleno, že započítání vazby tak, jak se ho domáhá, není možné.
Rozhodující pro závěr, že stěžovateli nebylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého soudu, je však existence rozhodnutí vydaných v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeného pod sp. zn. 4 T 27/2006. Usnesením tohoto soudu ze dne 6. 10. 2010, konkrétně v jeho výrokové části pod bodem II., bylo rozhodnuto, že podle §334 odst. 1 trestního řádu se stěžovateli nezapočítává do trestu odnětí svobody v trvání osmi let uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 23 T 169/2003 ze dne 25. 11. 2004 doba strávená ve vazbě na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 Nt 113/03 od 3. 4. 2003 do 30. 7. 2003, ani doba strávená ve vazbě na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 276/03 od 1. 12. 2003 do 27. 9. 2004. Stížnost stěžovatele, kterou proti tomuto rozhodnutí podal, byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 33/2011 ze dne 16. 2. 2011. Z řečeného tedy zcela zjevně pramení nedůvodnost stěžovatelem uplatněné argumentace.
V posuzované věci stěžovatel dále nastolil otázku interpretace ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (shodného s dřívější právní úpravou v §38 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), které řeší problematiku započítávání vazby. Ústavní soud v souladu s výše uvedenými zásadami svého rozhodování, ale zejména s ohledem na zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest (tj. vázanost Ústavního soudu petitem stížnostního návrhu) musí konstatovat, že se jedná o otázku, do které se necítí být oprávněn zasahovat.
Protože stěžovatel v ústavní stížnosti již žádné další argumenty nepředestřel, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu