ECLI:CZ:US:2012:2.US.3284.11.1
sp. zn. II. ÚS 3284/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného Mgr. Hanou Körberovou, advokátkou se sídlem Zálešná V/3149, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 255/2009 ze dne 11. 8. 2009 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 621/2011 ze dne 29. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která po doplňujícím podání právní zástupkyně stěžovatele ze dne 9. 2. 2012 splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným usnesením sp. zn. 12 Co 255/2009 ze dne 11. 8. 2009 Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") odmítl odvolání povinného - stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále též "okresní soud") č. j. 13 Nc 730/2008-10 ze dne 26. 5. 2008, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele podle platebního výměru oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky č. 4240003598 ze dne 24. 11. 2000, ve spojení s rozhodnutím Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR č. j. 11374/00/Hj ze dne 7. 2. 2001, platebního výměru č. 2140003597 ze dne 24. 11. 2000, ve spojení s rozhodnutím Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR č. j. 11375/00/Hj ze dne 7. 2. 2001, a platebního výměru č. 1340003186 ze dne 10. 11. 2000, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 58 238 Kč, a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce soud prvního stupně pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka, Exekutorský úřad Zlín.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 1884/2011-77 ze dne 29. 6. 2011 odmítl jako nepřípustné ze zákona.
Druhým napadeným usnesením sp. zn. 12 Co 621/2011 ze dne 29. 11. 2011 Krajský soud v Brně potvrdil ve výroku II. usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 22 Nc 1120/2009-60 ze dne 27. 6. 2011, kterým soud přiznal povinnému - stěžovateli osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu (výrok I.) a rozhodl, že se stěžovateli neustanovuje zástupce pro exekuční řízení (výrok II.). Exekuce na majetek stěžovatele byla v tomto případě nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. 22 Nc 1120/2009-4 ze dne 24. 6. 2009, a to podle platebních výměrů oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky č. 4240901094 a č. 2140901093 ze dne 6. 3. 2009 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 5 382 Kč a 61 086 Kč.
Obě rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na rovné postavení v řízení. Obecné soudy se zásahu do citovaných práv měly dopustit tím, že odmítly stěžovateli ustanovit právního zástupce pro probíhající exekuční řízení, neboť jeho podání jsou údajně standardní a odpovídají řešené problematice. Toto rozhodnutí obecných soudů se jeví být stěžovateli "podivné" za situace, kdy soudy předtím odmítly stěžovatelovo odvolání pro nedostatky v jeho formálnosti. Jestliže obecné soudy vyjádřily "zamítavé stanovisko ke správně právní formě a obsahu jeho odvolání", je podle stěžovatele zcela zřejmé, že nenaplňuje žádný z předpokladů tvrzených soudy, tedy že je schopen se v řízení dostatečně orientovat a odpovídajícím způsobem hájit své zájmy. Pro stěžovatele, který je osobou bez právního vzdělání, bylo obtížné správně definovat "důvody rozhodné" pro odvolání a posoudit případné dopady jejich absence. Jak dále vyplývá z jednotlivých rozhodnutí, obecné soudy nezkoumaly, zda se nalézací soud pokusil případné nedostatky stěžovatelova odvolání odstranit.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou především záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že jedinou námitkou, kterou stěžovatel vznáší, je jeho přesvědčení o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, práva na právní pomoc a práva na rovné postavení tím, že mu obecné soudy odmítly ve smyslu §30 o. s. ř. ustanovit advokáta v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 Nc 1120/2009, potažmo odmítly stěžovatelem sepsané odvolání v exekučním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 13 Nc 730/2008. Přestože stěžovatel prokázal zjevnou nemajetnost, upozorňoval i na svou neznalost práva, obecné soudy tyto skutečnosti nezohlednily a jeho návrhům nevyhověly, to vše za situace, kdy realizace exekuce představuje citelný zásah do práv každého občana, zvláště pak jeho osoby "žijící v těžkých sociálních poměrech".
K tomu je nutné podotknout, že právo na spravedlivý proces tak, jak jej zakotvila Listina a jak jej stvrzuje i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze vykládat způsobem, že se jedná o nárok na to, aby instituty, které objektivní procesní právo účastníkům řízení nabízí, byly využity za všech okolností dle vlastních požadavků jednotlivých procesních subjektů.
Významnou složku práva na spravedlivý proces bezpochyby představuje právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, nicméně nelze na něj nazírat jako na právo absolutní, kterého se každý může kdykoli dovolat erga omnes, neboť je třeba důsledně od sebe odlišit dvě základní roviny, které v sobě toto právo skýtá. První z nich adresuje zákonodárci imperativ, aby při úpravě jakýchkoli právních řízení poskytl kvalitativně dostačující prostor pro samu existenci a uplatnění efektivní právní pomoci, zvláště kvalifikované, resp. aby se v rámci té které úpravy zdržel implementace prvků, které by tento prostor podstatným způsobem narušily nebo mohly narušit. V této poloze je jím třeba rozumět právo na samotnou možnost vyhledat účinnou právní pomoc a nechat se zastupovat před orgány veřejné moci. Druhá rovina pak ztělesňuje subjektivní právo každého na to, aby mu byla kvalifikovaná právní pomoc poskytnuta v případě, že si ji sám bez své viny není schopen opatřit sám. Zákonodárce je povinen zakotvit v právním řádu nástroje, které těmto požadavkům vyhovují, je však oprávněn vázat jejich užití na splnění (ústavně konformních) podmínek, jelikož takové subjektivní právo se nachází ve vzájemném a systematickém vztahu s dalšími právy. Tím je totiž dána, inter alia, i účelnost využití procesních institutů umožňujících ustanovit právního zástupce na žádost účastníka řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2261/11 ze dne 15. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pokud tedy nejde o případ, v němž účastník řízení musí být zastoupen advokátem (např. v dovolacím řízení), což však není případ stěžovatele, nýbrž jde o situaci, v níž hodlá realizovat svá procesní práva s odbornou právní pomocí advokáta, sjednává si účastník řízení zpravidla takovou právní pomoc sám. Povinnost poskytnout právní pomoc účastníkovi ze strany státu v konkrétním soudním řízení není založena subjektivními představami žadatele o jeho právu na právní pomoc. Je výsadní věcí státu rozhodnout, za jakých podmínek a jakým způsobem (či v jakém rozsahu) nemajetným žadatelům právní pomoc zabezpečí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97 ze dne 17. 3. 1998, U 20/10 SbNU 409). Jinými slovy, právo na právní pomoc nelze interpretovat jako nárok na to, aby tato byla poskytnuta na žádost vždy z rozhodnutí soudu a bezplatně.
Jde-li o posouzení toho, zda příslušné zákonné podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.) jsou v případě stěžovatele naplněny, spadá tato otázka do kompetence obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu. Jeho úlohou je toliko posoudit, zda obecné soudy ve věci stěžovatele postupovaly způsobem souladným s ústavním pořádkem, tedy zda při interpretaci jednoduchého práva správně zohlednily význam, respektive dopad dotčeného základního práva, zda při jeho aplikaci nepostupovaly svévolně, to jest, zda důvody zamítnutí žádosti opřely o některý ze zákonných důvodů a jejich rozhodnutí se nevyznačuje extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
Z rozhodnutí obecných soudů plyne, že se otázkou naplnění podmínek ustanovení §30 o. s. ř. zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Okresní soud ve věci sp. zn. 22 Nc 1120/2009 žádost stěžovatele o ustanovení zástupce posoudil jako účelový úkon směřující k oddálení naplnění smyslu exekučního řízení. Podle jeho názoru nešlo navíc o věc skutkově či právně složitou. Krajský soud, aniž by se nějak vyjádřil k odůvodnění rozhodnutí soudu okresního, dospěl v napadeném usnesení sp. zn. 12 Co 621/2011 ze dne 29. 11. 2011 k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli nevyžaduje ochrana jeho zájmů. Podání učiněná doposud stěžovatelem v daném soudním řízení označil po obsahové stránce za zcela standardní, odpovídající řešené problematice, která přesvědčivým způsobem dokumentují, že stěžovatel je schopen sám se v řízení orientovat, jakož i odpovídajícím způsobem hájit své zájmy. Ústavní soud jeho právním závěrům nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout. V ústavní stížnosti předložená argumentace stěžovatele založená na jeho údajné neznalosti práva a tedy neschopnosti formulovat řádně odvolací důvody v exekučním řízení bez pomoci právního zástupce, se naopak Ústavnímu soudu jeví jako nepřípadná, neboť stěžovatel se při ní dovolává rozhodnutí o odmítnutí odvolání vydaného ve zcela jiném řízení, což nedokládá, že by stěžovatel v tomto konkrétním řízení nebyl schopen odvolací námitky správně formulovat. Ostatně i na Ústavní soud se stěžovatel opakovaně obrací sám.
Pochybení ústavního rozměru nebylo pak zjištěno ani v postupu krajského soudu, resp. v jeho usnesení sp. zn. 12 Co 255/2009 ze dne 11. 8. 2009, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu č. j. 13 Nc 730/2008-10 ze dne 26. 5. 2008 o nařízení exekuce na majetek stěžovatele, z důvodu, že stěžovatel prostřednictvím odvolacích námitek vyjádřil toliko nesouhlas s věcnou správností exekučních titulů, kteroužto otázku není exekuční soud oprávněn přezkoumávat. Tyto úvahy odvolacího soudu (a z nich plynoucí závěry) jsou dostatečně konkrétní, logické a přesvědčivé a reflektují rozhodovací činnost obecných soudů v dané oblasti. Pozornosti Ústavního soudu také neuniklo, že návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů nebyl v souvislosti s napadeným rozhodnutím předmětem rozhodování obecných soudů, a posuzovaným rozhodnutím proto nemohlo být zasaženo do práva na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny. Rozhodnutí obecných soudů o neustanovení zástupce vydaná v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 13 Nc 730/2008 stěžovatel ústavní stížností nenapadl, respektive ani neuváděl, že byv předmětném řízení o ustanovení právního zástupce požádal.
Jelikož tedy Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu sp. zn. 12 Co 255/2009 ze dne 11. 8. 2009 posoudil jako včasnou, neboť stěžovatel se při podání dovolání řídil nesprávným poučením obsaženým v citovaném usnesení krajského soudu. Ústavní soud proto odvozoval běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí až od data doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1884/2011-77 ze dne 29. 6. 2011. Okolnost, že stěžovatel nenapadl v ústavní stížnosti uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, nebrání pak Ústavnímu soudu projednat jeho ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, nebylo o něm tedy meritorně rozhodováno.
K návrhům stěžovatele, na něž odkazuje jeho právní zástupkyně v podání ze dne 9. 2. 2012, které však stěžovatel sepsal sám bez povinného právního zastoupení, Ústavní soud nemohl přihlížet.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu