ECLI:CZ:US:2012:2.US.3311.11.1
sp. zn. II. ÚS 3311/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem Hradební 548, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 22 Cm 37/2005-108 ze dne 3. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukazuje na to, že v předmětné věci proběhla dvě soudní řízení, a to řízení trestní vedenému proti němu v období od 18. 10. 1999 do 15. 3. 2005, skončené pravomocným zprošťujícím rozsudkem, a řízení občanskoprávní, jež stěžovatel napadá touto ústavní stížností. Upozorňuje na nestandardní postup soudu prvního stupně, který telefonicky komunikoval s nezplnomocněným právníkem druhého žalovaného a sděloval mu informace o stavu řízení, včetně návodu, jak má postupovat. Vlastní jednání před soudem trvalo pouhých 60 minut, soud provedl celkem 3 důkazy, přičemž stěžovatel zpochybňuje výpověď svědka Z., která byla pojata jako rozhodující důkaz, a namítá, že se soud nezabýval obsahem trestního spisu, byť na rozhodnutí v trestním řízení čekal. Odmítl se zabývat tvrzeními stěžovatele o účelové záměně směnek a jejich přednesení ani nezaznamenal do protokolu z jednání, přičemž nerozhodl, že neprovede stěžovatelem navržené důkazy a nepoučil účastníky podle ustanovení §118a o. s. ř. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a také se odmítl bez jakéhokoli zdůvodnění tvrzeními o účelové záměně směnek zabývat. Dovolací soud pak neshledal v podaném dovolání námitky způsobilé k dovolacímu řízení. Dle stěžovatele bylo rozhodnuto o jiné směnce, než svým návrhem žádal, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 22 Cm 37/2005, bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, jímž by soud žalované uložil povinnost zaplatit mu částku 2 229 223 Kč s přísl. úrokem, odměnu a náklady řízení z titulu nezaplacené směnky vlastní. Směnečným platebním rozkazem bylo žalobě vyhověno. Na základě námitek žalované krajský soud napadeným rozsudkem směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil (viz výrok I.) a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2010 č. j. 12 Cmo 209/2009-137 tak, že výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, výrok II. o nákladech řízení změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dokazování provedené před soudem prvního stupně doplnil a po zhodnocení provedených důkazů se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaná ubránila námitkou zániku kauzy směnky. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 6. 2011 č. j. 29 Cdo 1809/2011-195, neboť je neshledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto v prvé řadě zabýval tím, zda byla ústavní stížnost podána v zákonné lhůtě.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani prominout její zmeškání.
Za rozhodnutí o posledním prostředku ve smyslu shora citované právní úpravy je v dané věci třeba považovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání. Jak vyplývá z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, toto usnesení dovolacího soudu bylo zástupci stěžovatele Mgr. K. B. doručeno dne 1. 9. 2011 vhozením písemnosti do jeho schránky. Ústavní soud tedy dále ověřoval, zda šlo o řádné doručení dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §49 o. s. ř, ve znění platném v době doručování (dále jen "o. s. ř."), platilo, že do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž to stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud. Pro usnesení Nejvyššího soudu o. s. ř. nestanovil doručování do vlastních rukou a ani z pokynů soudce (viz č. l. 197 spisu) neplyne příkaz k doručení usnesení dovolacího soudu do vlastních rukou.
Postup při doručování "jiných písemností" upravuje §50 o. s. ř., který v odstavci 1 stanoví, že "nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti".
Na doručence týkající se usnesení dovolacího soudu je uvedeno, že adresát písemnosti - zástupce stěžovatele Mgr. K. B. - nebyl zastižen, a proto byla zásilka vložena do schránky užívané adresátem dne 1. 9. 2011 (viz doručenka na č. l. 196). Uvedený způsob doručení odpovídá ustanovení §50 o. s. ř., přičemž datum vhození písemnosti do schránky se považuje za den jejího doručení.
Šedesáti denní lhůta k podání ústavní stížnosti, počítaná od následujícího dne od doručení usnesení Nejvyššího soudu zástupci stěžovatele, tak skončila dnem 31. 10. 2011. Jestliže byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 2. 11. 2011, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému se již Ústavní soud nezabýval další vadou podání - neúplně označeným petitem ústavní stížnosti, v němž se navrhuje zrušit toliko rozsudek soudu prvního stupně, přestože ve věci bylo vydáno věcné rozhodnutí o řádném opravném prostředku stěžovatele.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj